|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ze všech fleků, na který sme za těch pár let společnýho vandrování jezdili nejradši, měl vcelku jasný a diskusi nepodlýhající prvenství kemp, zvanej Kukaččí. Bublavej potůček, břízky a borovice kolem, malinový houštiny, hospoda za kopcem, všecko všecičko ložírovalo takříkajíc po ruce. Jen jedna věc kalila bezmračnou pohodu vandrů, strávenejch na tomhle fleku.
Hajnej. Zběsilej a přičinlivej hajnej Škarda Alois; řvoucí zdálky do balení usáren; rušící chvíle odpolední siesty; ještě nikdy nás sice nechytil, vždycky sme mu stačili utýct, což ho asi hnětlo nejvíc. Po počátečních zkušenostech chodil už jenom vo nedělích a celá jeho aktivita končila tím, že si na kempu trochu zahulákal a vodkvačil si zchladit žáhu do hospody, kde se chlubil, jak nám zase vylil perka. Smířili sme se s tím a balili sme hned v neděli ráno, ať se později nezdržujeme. Koneckonců, díky tomu, že se nám Škarda jevil jako nekonečnej trouba, vodbejvaly se veškerý naše konfrontace v náladě přívětivejch Ladovejch vobrázků typu 'Hospodská rvačka' a podobně. Až jednou...
Byla sobota vodpoledne, všecko kvetlo a my zrovna při partičce tisíce sbírali síly k tomu, abysme na kemp dotáhli ňáký dřevo na večer. Talián plácnul vo pařez žaludským esem a vyvejskl: "Nejčko vám vytřu voči. Mám to za dvěstě." Ale vytírání vočí nebylo zrovna to, co nám vosud na dnešek nalinýroval. Začalo to bejt jasný ve chvíli, kdy na hřebeni zapraskaly větve a vozval se Škardovo řev:
"Zatracení trempové! Táhněte mi z revíru!"
"Sakra!" praštil Jarda vějířem karet vo celtu, načež Študent, kterej vedle v trávě podřimoval, votevřel jedno voko, řekl: "Co? Co? To už je neděle, nebo co?" a začal šátrat po brejlích.
"Dvěstě v pekle, todle tě Škardo přijde draho!" syknul Talián a vrhl se ke svejm věcem. Díky dlouhodobý praxi sme měli sbaleno dřív, než se stačil Škarda dopajdat na kraj kempu.
"Hajzlové! Anarchisti! Živlové! Já vás vosolím! Já vám ukážu!" vřískal.
"Za mnou!" ujal se Talián velení a vedl nás po cestičce do údolí za kempem. Průsekem nahoru na hřeben. Po hřebeni kus doprava a ven z lesa, směrem ke kapličce v polích. Tam sme dali voraz.
"Vo...co...jako...de?" lapal po dechu Jarda.
"Abych...pravdu řek...tudy se de...de ke Škardovi...domů, ne?" vobrátil sem se na zlověstně rozšklebenýho Taliána.
"Jo. Chci mu voplatit těch dvěstě, co mi překazil," řekl a vozval se Jarda. "Mezi náma, stejně bys je neuhrál. Držel sem tě na žaludský desítce." Talián jenom velkoryse mávl rukou.
"To máš fuk," ucedil a blejskl po nás vokem. "Přemejšlejte," vztyčil ukazováček, "jak může člověk nejvíc potupit hajnýho?"
"Hele," řekl Študent, "jestli mu chceš zapálit hájovnu nebo tak něco, tak v tom nejedu."
"Ale prdlajs," mávl Talián znovu rukou. "Zkuste si představit hájovnu. CO je na ní nejcennější? ČÍM se takovej hajnej nejvíc chlubí?" Jako prvnímu to došlo Jardovi. Hned nato se rozzářil Študent a uznale poplácal Taliána po rameni.
"No dobře," řek sem votráveně, "vzdávám to. Řekni to těm míň chápavejm nahlas." Talián se zakřenil a řekl jediný slovo: "Parohy." Pak to došlo i mně.
Škardova hájovna stála asi na půli cestě z Annína do Lhoty na malý pasece, kterou z jedný strany volizovala asfaltka. Bylo něco kolem půl pátý a Škarda se nejspíš právě teď potřináctý holedbal před celou hospodou, jak s náma zamet.
"A co když má ten šupák psa?" napadlo Študenta, když sme přešli silnici a blížili se k hájovně.
"Ten? Pche!" udělal Jarda. "S tím by nevydržela ani tasemnice!"
Omyl. Vod baráku se vodpoutal černej vlčák a koukal na nás. "No prima, co následuje?" nadhodil Študent. Talián pokrčil ramenama a dřepl si u branky. "Ajnclíku, pocem!" zavolal na čokla. Ten přiběhl a začal ho vočuchávat. Nezdálo se, že by byl ňák extra vyhládlej, ale - jak správně poznamenal Študent - čert ví, co si zakopává na zahrádce.
"Depa," brouknul Talián, "todle je hodnej pejsek. Žejo, Ajnclíku? Hele, přines!" řekl pak, poplival kus klacku, co se válel u branky a mrštil s ním ke stodole. Vlčák aportoval.
"Jakej pán, takovej pes," uplivnul si Jarda a votevřel branku.
"Kdo si ho veme na starost?" zeptal sem se.
"No přece ten, kdo s ním má největší kamaráčoft, ne?" plácl Taliána po hřbetě Jarda, zatímco se vlčák vracel s klackem v tlamě. Talián si vzdychnul.
"Neboj," řek chlácholivě Študent. "My už to ňák zvládnem."
Poskládali sme si bágly vedle branky a s Jardou sem se vypravil vobhlídnout situaci. Študent zmizel za stodolou, aby našel žebřík.
Stál sem s Jardou před hájovnou a zírali sme nahoru na štít, kde ve vejšce nějakejch tří metrů visely ty dotyčný parohy. Byl to parádní kousek, to se musí nechat.
"Tři hřebíky," ucedil suše Jarda, vytáhl vod pasu kudlu, votřel si ji vo maskáč a dodal, "deset minut strachu, rychlý nohy a není co řešit." V tý chvíli se vynořil na zahrádce Študent, vláčející čtyřmetrovej žebřík. Za několik vokamžiků už Jarda s kudlou v zubech šplhal nahoru. Mrknul sem na hodinky. Třičtvrti na pět. Vo půl šestý jede z annínský zastávky motorák, takže když si švihnem...v tý chvíli vedle mě spadl první hřebík.
Sluníčko lezlo níž a níž, vod stodoly k nám vobčas dolehlo Taliánovo "Ajnclíku, dones!" a Jarda právě končil s posledním hřebíkem, když sem se vohlídnul k silnici - a koho nevidím?
Malej, tlustej a fousatej, Škarda se vracel z hospody s dvojkou na rameni. Jarda vzal zrovna parohy do náruče a vo podezdívku klinknul poslední hřebík, když se vokolím rozlehl šílenej Škardovo řev:
"Vy hajzlové! Za tohle vás rozsekám do nudlí!" Následovaly dlouhou praxí propracovaný a vybroušený poznámky vohledně našeho původu, povolání matky, rodinnejch poměrů tak tři generace nazpátek a předpovědi naší nejbližší budoucnosti a tak dál. Svým způsobem to mělo něco do sebe a kdybysme neměli plný ruce práce, vychutnali bysme si to. Ale události šly ráz na ráz. Jarda, voběma rukama svírající parohy, se lekl a ztratil rovnováhu.
"Chytejtéééé...!" vyvřískl, ale to už sme ho se Študentem drželi v náručí. V tý chvíli se vozvala rána z flinty a na štít hájovny, kde Jarda stál na žebříku, zabubnovaly broky. Zároveň vykoukl zpoza rohu Talián s vlčákem, vobhlídl situaci a utrousil, "Vám tak něco svěřit..." Dál se nedostal, protože ho přerušil další výstřel.
"No nic," řekl pak, když sme se zvedli ze země, "vemem bágly a adiós!" To znělo rozumně, protože Škarda řval čím dál blíž.
Přes zahradu sme to zatočili směrem k asfaltce a v lese sme se věnovali hlavně kličkování mezi stromama. Kolem uší nám vobčas zahvízdaly broky. Jak se ukázalo, Škarda měl na dlouhý tratě celkem fyzičku a navíc plnou patrontašku.
Vo ňákou chvíli později už sme vybíhali z lesa a zrovna jako na zavolanou vyjel ze zatáčky pod Mariánským kopcem motorák. Annínská zastávka je vobyčejná nahnutá bouda s plechovou cedulí vedle kolejí, ale to stačí k tomu, aby u ní stavěly couráky. Což nám tenkrát zachránilo život.
Vod lesa k boudě vede cesta po louce, rovný jako vojenská střelnice. Blížila se krize. Byli sme asi dvacet metrů vod kolejí a motorák začínal brzdit, když Jarda mrknul dozadu a zařval: "K zemi, ksakru!" a plácl sebou do trávy. Když nám za zádama promluvila Škardova stříbrná puška, zalehli sme bleskově taky. První dávka broků nám zasvištěla nad hlavama, ale druhá zabubnovala do tabule s písmenama ANNÍN s takovým ajfrem, až vodprejskala polovina nápisu. Ale to už byl vlak tady a my se vo překot cpali dovnitř.
"Zatraceně, dupněte na to, další de do černýho!" vyjekl Talián na vyděšenýho fíru, kterej tuhle střelbu viděl a teď jen nasucho polknul, kejvnul, klapnul dveřma a s vočima navrch hlavy vyrazil jako vo život pět metrů před Škardou, kterej zůstal stát před tou nahnutou boudou, udejchanej, rozezlenej doruda, hrozící nám pěstí, vzteky dupající po svým kloboučku a řvoucí za náma tlustým hlasem svý nactiutrhačnosti.
"To máš vole za to, že rušíš v sobotu," řekl zadejchaně Talián a rozechvělou rukou polaskal ty kapitální parohy, který ležely mezi náma na sedadle.
No; a takhle sme jezdili na Kukaččí kemp.
|
|
|