|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zdá se mi, že to musí bejt zatraceně dávno, co sem jel touhle tratí naposled. Tenkrát vypadalo všecko úplně jinak, než neska - jednak sem ve vlaku neseděl tak blbě sám a za druhý,i kdyby, tak bych si na svý vomlácený džambo nevydrnkával tu smutnou ryvolovku vo divnejch ptácích. Za tu dobu, co mně tadle trať neviděla, sem nepřišel jenom vo pár veselejch písniček, ale i vo kamarády, do kterejch bych to za zlatý tele nihdáž neřek. Nejhorší na tom je, že si to uvědomuju zrovna neska, dyž jedu na vandr vo Štědrym dnu. Dyž teďko vyhlížím ven kolečkem, co sem si vydejchal do jinovatky na skle vagónu, vidím uvnitř vesnickejch baráčků, co stojej podél trati, rozsvícený svíčičky, stromky, vověšený třpytlavejma serepetičkama a takový ty věci a tak ňák na mně dejchne todleto kouzlo vánoc sílou, jakou sem nepoznal vod doby, kdy sem byl takhle malej. A začínám si říkat: co blbneš, dybys rači zvostal doma, sou to sice jenom čtyry holý, studený stěny, nepříjemný jak pár facek v průjezdu, ale moh bysis pustit tu desku Kenyho Rodžrse, jak na ní zpívá koledy, taky bys mohl zajít za Medvědem, dali byste po rumu a nad kaprem, co by ho narychlo vosmahla Medvědovo stará, tvoje bejvalka, byste se poplácali po ramenouch a řekli 'no, co sme si, to sme si' a bylo by šecko v cajku.
Jenže Medvěd by se na mně ve futrech ani pořádně nekouk a řek by něco jako že malej spí anebo má kašel a nesmí se kolem něho chodit a vůbec přiď zejtra a na druhej den by samozřejmě nikdo nebyl doma. Takže nad tím vším mávám rukou a frčím dál rozhrkanou lokálkou, ve který sedím jenom já a nikdo jinej, poněvač nikdo druhej není tak blbej a beznadějnej, aby někam táhnul vo dvacátym čtvrtym prosinci.
No, konečně sem na místě. Vystupuju do křuplavýho sněhu, co mi pod kanadama chrastí jak rozlámanej polystyrén, dyž po ňom vyšlápnu štrekou mezi kolejema, po kterejch dřív vodjel můj vlak. Dírama mezi hustejma mrakama prosvítá měsíc a pár zatoulanejch hvězd. Klid a mír. Pochoduju po vobílenejch pražcích v neskutečným tichu, který ruší jenom chrochtání sešlapávanýho sněhu krach - krach - krach, kterejžto zvuk dokonale ilustruje mou neradostnou životní situaci. Vzpomínám na loňský vánoce, kdy sme tudy šlapali s Medvědem, samá legrácka a šprťouchle, no a sešel se rok s rokem a můj bejvalej parťák někde nafukuje mýmu děcku gumovýho zajíce. Eslipak si aspoň někdy vzpomene?
Po ňákejch dvou kilometrech slejzám z trati a pokračuju po lesní cestě. Netrvá to ani půl hodiny a zastavuju se pod strání z břidlicovejch ploten, která mě zná jako vlastní šutr. Brodím se přes mělkej potok, ze kterýho si beru do čutyny vodu a začínám se škrabat do kopce. Je kapku přimrzlo a břidlice klouže jak tobogán. No, už sem nahoře. Kousek dál po hřebeni je skovaná malá bouda, kam mám neska namířeno. Zakopávám vo kořeny borovic a větve se vo mně votírají, jako by ze mně chtěly smíst tu špínu, co na sobě mám. A už sem na místě.
Lezu do chajdy, vystydlý jak márnice, a vedle dveří shazuju ze zad usárnu a kytaru. Dřív, než vyrážím k polomu na dřevo, šahám do kapsy a pokládám na pořezanej stůl dárek, kterej sem si k letošním vypráskanejm vánocům koupil.
Balíček žiletek.
|
|
|