|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Silnice se táhla a já sám ušlej u pangejtu stál. Bylo děsný vedro, nehybnej vzduch mě vomotával lepkavejma pařátama a bágl byl neúnosnej. Asfalt mi roztával pod nohama a vypouštěl s tichým puk - puk - puk malinký černý obláčky. Bylo třicet ve stínu. Kytara mi utrhávala ruce u samejch ramen a nikde nikdo, kdo by mě svezl pryč. Šlapal jsem sám a bylo to špatný.
Dřív, než to mohlo bejt totálně nejhorší, zabrzdila vedle mně neskutečně omlácená volha. Sotva jsme se odlepili z fleku, zařvala a vydala sérii výstřelů; nakonec se ale uklidnila a já si přestal připadat, jako kdybych stopl Al Capona. Děda, kterej tuhle archu pilotoval, mohl mít baj voko tak sedmdesát a břichem se opíral o volant; možná mu kdysi dávno dali i řidičák, ale to ještě viděl; teď mu nos zatěžkávaly brejle, kterejma bych já dohlídl na Měsíc. Ale u tohohle auta byly oči až na druhým místě. Bylo vidět, že tu člověk potřebuje hlavně ocelový nervy. Ale hlavně, že jsem jel.
Po půlhodině veselý jízdy jsem se nechal vyhodit u rybníka, obklopenýho borovým lesem. Silnice ho jenom jakoby mimochodem olizovala a ztrácela se vlevo. Šel jsem lesní cestou, vodu, co na mně házela prasátka, po pravý ruce a za chvilku jsem dorazil k hezkýmu tichýmu koutku, plnýmu zeleňoučký trávy a stínu stromů. Roztáhl jsem si celtu. Když jsem ze sebe sloupal propocený hadry, bylo mi trošku líp. Otíral se o mně lehkej vánek a mně bylo, jako bych ze sebe shazoval nějakou vlhkou, špinavou deku. Nakonec jsem vlezl do vody a cachtal se v ní dobrou půlhodinu.
Když jsem byl zase venku, zapálil jsem si a bylo mi srovnatelně líp. Vytáhl jsem z futrálu kytaru, horkem rozladěnou až hanba a když jsem dotáhl struny, dal jsem se do brnkání. Větve borovic se pohupovaly do rytmu a od hladiny rybníka se odráželo, že hledám děvče na neděli, kterýmužto jsem o chvilku později říkal, že ji líbám naposledy, neb v Yukonu už táhnou ledy a tak podobně.
Po nějaký čtvrthodině za mnou zapraskalo pár větviček. A jéje, máme publikum, ruka zákona se neúprosně blíží. Sázel jsem šest ke dvoum, že to bude hajnej. Nebo že by konstábl? Nebo houbař? Ale to snad ne, v tomhle horku... Nechal jsem doznít géčko a otočil jsem se. Kdeže hajnej! Ani konstábl, ani houbař v tomhle horku. Taková pěkná holka. Taková moc pěkná holka. Měla na sobě kraťasy a tričko, v ruce nesla ručník. Asi se šla utopit.
"Ahoj," povídá. "Nebude ti vadit, když si tady sednu a budu chvilku poslouchat?" A k tomu všemu se usmála.
"Jo... totiž ne! Posaď se třeba... sem. Ta celta je dost velká," ujistil jsem ji koktavě a udělal jí vedle sebe místo. Taktak se na něj vtísnila.
"Pěkně hraješ," vedla konverzaci.
"No..."
"Je horko, co?" navrhla jiný téma.
"No, jo. Horko, to je. To jo," pokejval jsem hlavou jako blbec.
"Já jsem Hanka," řekla, jako když másla ukrajuje.
"Mně říkají Farář," přiznal jsem se.
"Hmmm...tak hrej." Tak jsem teda hrál. Žádná sláva to nebyla. Lezlo to ze mně jako z chlupatý deky a první cenu by mi nikdo nedal, leda by mě s ní praštili. Horko, to bylo. No jo. Přesto nevypadala ani po druhý písničce nijak pohoršeně.
"No...víš...ono je takový horko nebo co..." zakončil jsem svou oslňující produkci.
"Tak se jdem vykoupat, co ty na to," prohlásila nadšeně a aby mě nenechala na pochybách, začala se svlíkat. Zarazila u plavek. Škoda.
Letmo jsem zkontroloval, že má všechno tam, kde to má bejt, a vydal se k vodě. Na břehu mě doběhla a chvíli jsme stáli po kolena v tekutině a klábosili.
"A co tu vlastně děláš?" zeptal jsem se jí.
"Jen tak," pohodila hlavou a přitom jí spadly do očí všechny vlasy, který měla, a bylo jich požehnaně. "Jsem víla, víš. Každej večer tady chodím tancovat v rákosí."
"Jo," udělal jsem na ni pitvornej škleb. "A já jsem zase Johannes Brahms a píšu tady Německý rekviem."
"No fakt, teď ti to povídám," bránila se.
"Hm, no jo. A dneska si chceš naddělat náhradní volno a tak jsi přišla dřív, já vím," pokejval jsem hlavou.
"Taky se chci jednou v noci vyspat," pokrčila ramenama. "A vůbec, odkud ses tu vzal ty?" dodala. Hlavou mi bleskla vzpomínka na rozpálenej asfalt a tak jsem řekl: "Přijel jsem sem z pouště najít svou princeznu."
"A už jsi ji našel?" zeptala se dychtivě. Hodil jsem na ni smutnej pohled a hlasem truchlivým jsem odvětil: "Ne, protože mě tu furt votravujou ňáký polednice."
"Polednice, jo? No teda!" vyvejskla a podrazila mi nohy. Aby na tom nebyla tak dobře, strhnul jsem ji s sebou.
"Počkej, až na tebe zavolám svýho kámoše vodníka!" volala s pusou plnou vody, když se zase postavila. Prskala jako křeček a házela po mně žabincema.
Když se mi strefila do ksichtu, vztáhl jsem ruce a začal se na ni poslepu sápat. Pod rukou jsem ucítil kus textilu a zaslechl jsem rycnutí. Hanka sebou škubla a vyjekla. Co se děje? Protřel jsem si zrak tím hadrem, co mi zůstal v ruce a s hrůzou jsem zjistil, že je to vršek jejích plavek.
Zvedl jsem oči od červený látky, přes kterou se táhly černozelený žabincový šrámy. "Tak," řekla studeně, "a to jsem si je zrovna včera zašívala. To se ti teda povedlo."
Nešťastně jsem na ni kouknul. Natáhl jsem se k převislý větvi vrby, utrhl z ní dva listy a snažil se je přilepit na ty její vyhřezlý no, hmmm, inkriminovaný partie. Po chvíli mi došlo, že tam nikdy držet nebudou, poněvadž jsou sakra úzký, za druhý, že musím vypadat jako blbec a za třetí, že se Hanka směje.
"Já to jenom zkoušel," povídám uskřípnutě. "Ňák to nejde."
"To nevadí," řekla. "Já si klidně zajdu vzít jiný."
"Radši jo," polknul jsem nasucho. "Ale kam?"
"No, asi dvěstě metrů odsud máme chalupu." Podíval jsem se směrem k lesu, nad kterým se začaly kupit mraky.
"Jářku, nemáte tam verandu?" zeptal jsem se. Chalupa! Jjoj!!
"No, veranda tam je. Proč?" opáčila.
"Kdyby pršelo, že bych se tam mohl schovat, pokud by proti tomu nikdo nic neměl," řekl jsem.
"A kdo jako?" dělala nechápavou.
"No, já nevím...máma, táta..." blekotal jsem.
"...bába, děda, i ten klouček neposeda," chechtala se a dodala: "Víš, já jsem na tý chatě sama."
"Sa-ma?" Sakra, vona je tam sama! Hurá!!
"Nojo, sama. A jestli mi slíbíš, že v noci nebudeš chrápat, tak si můžeš lehnout i na tátovo kanape v pokoji." To znělo zatraceně slibně. Takový kanape, když se vydaří...
"Tak jo, to bude výborný!" povídám.
"Aspoň mi zahraješ na kytaru, že?" Přikejvnul jsem. Klidně bych jí slíbil sbor židovskejch otroků z Nabucca.
"Tak já si půjdu vzít jiný plavky a za chvilku se vrátím, jo? Nemáš proti tomu nic?" zeptala se.
"Hlavně, když se vrátíš," řekl jsem hladově. "Zatím ti uvařím čaj na žízeň."
"Tak jo," usmála se a odešla. Začal jsem sbírat dřevo. Ve chvíli, kdy se na stěnách ešusu začaly dělat první malý bublinky, za mnou zapraskaly větvičky. Už je zpátky. Povídám: "Mám ti to osladit, nebo chceš bez?"
"Klidně bez. Osladím já tobě, pobudo!" ozval se za mnou sytej šaljapinovskej bas. Otočil jsem se, jako by mně někdo nakopl - a ejhle! Tentokrát to byl opravdickej metrákovej fořt.
"To máme za sto, jestli mě nešálí zrak," povídá pomstychtivě.
"Hhhhh..." snažil jsem se ovládnout situaci.
"Nebo se snad pletu?" V hlase se mu ozvala potlačovaná touha po tom, aby mohl shodit z ramene dvojku a udělat ze mně něco na odkapávání špaget.
"Hhhhh; hhhhh..." Dál jsem se nedostal.
"Tak hele, mladej, mě platí za to, abych dával bacha na pořádek. Asi bys měl vědět, že v tomhle vedru chytne les i od blbýho odhozenýho vajglu. A ty si tady klidně vaříš kafe!"
"Čaj," hlesnul jsem, ale to ho nemohlo vyvýst z rovnováhy. "Uhasit!" zazněl rozsudek. Zalil jsem uhlíky a než jsem si stačil utřít ruce, měl vypsanej bloček. Byl to muž činu. Vytáhl jsem zelenku a lesů pán řekl: "A teď se mnou sedneš do auta a odvezu tě na sousední polesí. Tam tě ani nenapadne škrtnout sirkou, poněvadž by tě tamější hajnej zastřelil. On je na takový lauzry zatíženej," dodal.
"Hhhhh..." snažil jsem se odvrátit katastrofu. Marně.
"Něco jsem řek, tak nediskutuj," zavrčel a jen tak zkusmo nadhodil flintu na rameni. Byl neoblomnej. Sbalil jsem celtu do ruky, popadl kytaru a šel.
Když mě vyhodil z ára o dvacet kilasů dál, ještě jednou se ušklíb a povídá: "Měj se, mladej!" Pak tam vrazil jedničku a odsvištěl k Neumětelům.
Kecnul jsem si na zadek a začal se litovat. Někde v dálce dvaceti kilometrů mě hledala u rybníka víla Hanka a fousatej hajnej se bude ještě v zimě chechtat, jak mi vylil podmáslí.
Truchlivě jsem koukal na kus žabince, co jsem si vyrejpnul z ucha. Začínalo pršet.
|
|
|
