|
Cosi mi klepe na kovová víčka.
To jaro nastavuje jsoucnu tvář bytí.
Truhlice však ještě reznou kalnou vodou
vymývající strouhami zaslepenou kolej.
Nebe k tomu modrou vychladlo
a střepy temnoty kreslí nicotné loužičky paprskami rozpačitého slunce.
To kal mého světa vesnou v bažině se utápí.
Hlínou chladný vítr kvílí s dopadem opožděných vloček zapomnění.
Jaro vysuší tu spoušť.
Šedá zem chytá pokradmu barvu naděje.
Konečně čas zimovlády odešel v průvodu s uschlými listy vzpomínek.
Jaro oživuje panorama nedosažitelných snů za šumu perutí andělů naděje.
Cosi mi klepe na kovová víčka.
Neotevřu.
Jsem jen plechový pták bez křídel.
| 
