Úspěchy mě hřály u srdce, o přestávce jsem usedl tiše do lavice a prohlížel vše, střídavě otevíral a zavíral žákovskou knížku, jednička se na mě smála, šibalsky mrkala, kroutila očkama sem tam a já, nadšený a rozjásaný, jsem pomalu rozevíral stránky. Tři, dva, jedna – a objevila se Má stránka, na tři, dva se opět objevily mé úspěchy, přestávka končila, já jsem zapomněl na svačinu, ale to vůbec nevadilo, jenom jsem zachytil zlobný pohled spolužáka, který se stal nenávistným, několikrát se ke mně v hodině otočil a naznačoval pěstí.
Vycházel jsem ze školy , po pár metrech mě zastavil s taškou na zemi, vyhrnutými rukávy, pěstmi v mlýnku a pohledem rozžhaveným doběla. To máš za tu soutěž a udeřil mě. Oplatil jsem mu ránu a v okamžiku jsme do sebe bušili ve stoje, na zemi, za ticha i pokřiku ostatních. Nakonec nás roztrhli.
Vyšel jsem s dojmem z naraženého rtu, doma vše zahrál na pád při tělocviku, nikdo tomu nevěřil, ale mé Já posilovalo vědomí vítězství, ať závidí třeba všichni spolužáci, já budu pořád vyhrávat v soutěžích, a začaly mě trápit jiné problémy, které jsem nedovedl řešit, se kterými jsem se potýkal, ještě týž den, touž přestávku jsem se zamiloval do spolužačky, s níž jsme vyhráli soutěž. Z radosti nad vítězstvím mi pohladila ruku, dotek se změnil v dráhu, rozjezdovou plochu pro srdíčka nás dvou, víry beroucí nás do svých paží, unášející do ráje, dráhu jako na křižovatce před školou, my sedíme uprostřed, ostatní na nás mávají, zvou na projížďku kolem světa….Snažil jsem se na ni hledět přes dovedné skrývání pohledů, tady zradila nepřímá úměra, o níž jsme se zrovna učili. Její ztělesnění si mě zavolalo k sobě a sdělilo, že mám na dívky čas, až budu dospělý, založím rodinu, budeme mít děti a všichni přispějeme k budování vlasti a obraně míru. Toto ve mně začalo vzbuzovat odpor, nechtěl jsem čekat do dospělosti, já jsem zamilovaný tady a teď, proč nikdo nechápe, že chci držet spolužačku za ruku, dívat se jí do očí, třeba jenom chvilku, ty myšlenky mě pronásledovaly, zároveň posilovaly, doma také neměli pochopení, až mě napadla myšlenka: utečeme a budeme žít spolu s Naší láskou.
Hned jsem začal vybírat místa. V naší republice to byla Praha, poté státy a města, z naší nástěnky ozdobená zeleně, ozářená sluníčky, protože tam musí život zářit a hřát. Vybral jsem Kubu s Havanou a Sovětský svaz s Moskvou. Večer jsem s nimi trávil na mapě, byly tak vzdálené, a přece tak blízké.
Když jsme šli následující den ze školy, přitočil jsem se roztřesený ke spolužačce a vyznal jí lásku. Pošeptal jí plán na útěk a místa našeho ráje. Ať si vybere a začneme se chystat na cestu. Ona odpověděla, že mě má ráda jenom spolužákovsky a soutěžně. Chce být doma s maminkou a tatínkem. Nikam nepojedu, uzavřela.
|
