Chtěl jsem mu oplatit důvěru, a proto jsem ho vzal tajně k nám na půdu. Po otevření krabice se objevil první klenot. Stal se jím spečený kousek vinylové desky neznámého interpreta, úmyslně neznámého, jehož jsem byl rozhodnutý do konce života nepoznat, z níž jsme poslouchali s Irenou píseň, náhle se jako rozčísnutí bleskem vybavila melodie, Irena stojí na jednom břehu, já na opačném, mezi námi tečou v mohutném proudu tóny, v nichž se objevují její oči, na něž nikdy nezapomenu,…, vzhlédl jsem k Janovi, jenž mlčel, někam se díval, a pokračoval jsem. Zkusil jsem je zvěčnit, maloval pomocí různých potřeb, střídal psací pera, propisovací tužky různých barev, obyčejné tužky, odkudsi jsem vyhrabal staré štětce, experimentoval s nimi, střídal plátna, kterými se staly nepopsané sešity minulých ročníků, čtvrtky, jež jsem nalezl za trámem,…, zároveň jsem si uvědomil, jakou práci mají malíři, toto mě pohánělo dále, rozdělil jsem plátna na dvě hromádky, nalevo položil sešity, napravo čtvrtky, s očima jsem nebyl spokojený, velikost hromádek se zvětšovala, teprve na dvoustý prvý pokus mě dohnala spokojenost. A kdy dosáhla vrcholu? Ještě předtím, než dojde k prozrazení, sdělím, že se plátnem stal též jeden z půdních trámů, do něhož jsem vyryl troje oči různých velikostí. Dole na mě rozpustile mrkaly nejmenší, nahoře, chápavě a tiše, hleděly oči stvořené v nadživotní velikosti pomocí dlouhých roztřesených řezů. Než jsem urazil cestu k vysněným, zkoušel jsem namalovat duhu. Duhu v různých velikostech. Po zvládnutí počátečních deseti, nanášených na cáry náhodně vybraných papírů, začalo jejich přenášení na plátna. Objevily se duhové oči mrkající levým, poté pravým víčkem, oči velké, malé, s pohledem zamračeným, ty jsem hned odložil stranou, vlídným, až,…, až jsem najednou zašeptal: to je ono! Z plátna na mě hleděly oči složené z malých duh, tyto do sebe zapadaly tak nedokonale, až se staly dokonalými, nikomu jsem nechtěl nic vysvětlovat, ukazovat, nic obhajovat, výjimku tvořil Jan, který můj výtvor pochválil, ale i u něho jsem byl, možná zbytečně, ostražitý. Jednotlivé duhy měly změněná pořadí barev, v tom chaosu na mě všechny naráz, jako by se domluvily nebo byly pod taktovkou neviditelného dirigenta, mrkly a já v nich poznal Ireniny oči, které začal pokrývat neviditelný déšť, duhy se násobily, vznikly v mých slzách…Jan již poněkolikáté vyvalil oči a pronesl: jsi tak trochu cvok, ale také můj kamarád. To je hlavní.
Další věcí, kterou jsem ukázal, byl zavírací nožík. Byl mi počátkem, u něj jsem si uvědomil naráz všechny počátky, když se jím podařilo ukrojit z poloviny kulatého bochníku naprosto rovně jeden krajíc, ten se stal startovací plochou k poznání, běhu světa, vzorem dokonalosti, stříkala z něj antika, staří mistři, postavy krásných žen, vedle toho mi vytanulo na mysli soustředění našeho spolužáka na úkol, který vždy rychle vyřešil, aby poté seděl a bavil se, opět soustředěně, pohledy z okna v nastalých ročních obdobích. Jan mě sice za něj pochválil, ale nemohl jsem si nevšimnout, že lehce zavrtěl hlavou, neměl jsem to za zlé, zeptal se, jestli může napodobit scénu ze Sedmi statečných, cílem se měl stát další trám, odpověď zněla ne a on pokýval chápavě hlavou.
Věcí nade vše drahou se stal též kousek kůže na čištění oken. Povýšil jsem jej na symbol odstraňování smutku z duše. Přiložil jsem jej na hruď, pomalými, krouživými pohyby stíral to smutné, nahromaděné za poslední období a za chvíli se cítil lépe. Toto jsem kdysi nabídl Ireně, ona zčervenala a pravila až jindy. U nabídky Aleně dopadla situace tak, že na mě zprvu nevěřícně zírala, poté si ji na chvilku vypůjčila, odběhla dovnitř jejich chalupy , aby se vrátila se zprávou, že to funguje. Nikdy se již nezeptala, asi někde sehnala jinou.
Poslední, mně tak drahou věcí, se stal roztržený list papíru, na němž byla napsána relativně úspěšná slohová práce na téma Čím bych chtěl být. Napsal jsem, že krtkem, který žije ve tmě, sám, můj krtek se snaží dostat co nejhlouběji, aby odtamtud přinesl světlo, které pomáhá zahradníkům, květinám, ovoci, zelenině, trávě, všem ostatním a všemu ostatnímu k pochopení druhého, lásce mezi lidmi a lásce navzájem, že s ním mám schůzku jednou za měsíc, v noci, on líčí zážitky z podzemí, jednou dokonce zazpíval píseň, z níž mi v paměti zůstaly verše:
V noci den a v noci noc
Bloudím sám tu s posláním
Metrů mnoho přece málo
Světlo přinést s vyznáním.
Na papíru se o přestávce objevila slova bez podpisu: mně se to moc líbilo.
|
