Někdy jsem uvnitř probudil melodii, kterou jsem ukryl v kapse a byla jen a jen má, rozezněla se několika tóny, a když mně bylo úzko, přivolal jsem ji, kdekoli jsem právě pobýval, protože mě lákala další území. Zpočátku se jimi staly lesy, louky, stráně, potůčky, cesty, z nich pak zvláště cesta ke stromům a k lomu. Později se přidávaly okolní vesnice s městečky,…, a náhle jsem létal do nejrůznějších míst světa a vesmíru. Občas se výlety připletly do běžného života a způsobily tragikomické situace, ať jsem stál na křižovatce a sledoval, co se děje v Kolumbii, nebo mával na helikoptéru a zjistil, že se opírám o kapotu nákladního auta,…, anebo jsem viděl v televizi krásnou dívku a pod dojmem krásy si s ní dal schůzku. Procházeli jsme se tajemnými místy, cestovali do nejzáhadnějších koutů naší země, po kontinentech, jenom do Afriky se mi kvůli horku nechtělo, ale některé dívky oplývaly darem přemlouvání, jiné rázností jako krasavice, jež zahulákala povojensku, stála přitom v pozoru obrácená k pilotovi, kterému zasalutovala, řekl jsem, ať rychle nastoupí, rychle přibouchl dveře a rychle sledoval rychlé letadlo.
Stále více směřovala má úcta k Janovi, který se dral cesta necesta osudem nastaveným mu vždy a za všech okolností jako zrcadlo s mnoha fasetkami, z nichž každé zbroušení znamenalo jednu zkušenost, spíše negativní, až bolestnou, ale on toto vše bral jako jeden proud vody, protože dovedl zázračně odhadnout lidi všech věkových kategorií, stačil zlomek vteřiny, aby v hodném dědečkovi odhalil psychopata, který krutě trestal v zaměstnání podřízené, aby byl vzápětí potrestán sám, avšak soudně, příbuzní se to snažili ututlat, ale kam se hrabali na Jana. Na opačném konci šňůry s korálky charakteristik jsem s úžasem sledoval, jaké obdivné věty pronáší o naší spolužačce Aleně, které se mnozí báli, mnozí ji pomlouvali, někdo jí dal přezdívku Zlá Alena. Nejen Jan, nýbrž i já jsme s ní zaváděli rozhovory normálním, všedním způsobem,…, a náhle jako diamant vykutaný z hloubi se její oči zaleskly, nabyly krásného výrazu, nikoli obranného, ale smutného a průzračně čistého zároveň, rty se pootevřely k vyslovení jiných slov, vět, koutky úst vytvořily roztomilé obloučky, obočí do té doby svraštělé v obranném systému obličeje přešlo do klidných linek, celý obličej se rozzářil a já byl šťastný z, zkrátka z Jana a Aleny.
Náhle jsem se ocitl ve středu vesnice. Jako by mě neznámá síla hnala vpřed, zrovna v tom středu a ten den jsem chtěl stát, sedět, ležet, vnímat všechny viditelné i neviditelné objekty, spojovat živé s živým, neživému vdechnout pohyb, úsměv, krásu, a tak jsem stál, shora povzbuzovalo sluníčko i nakyslý úsměv jednoho mraku. Stále mnou províval úžas, najednou odkudsi přispěchal blesk, rozpoltil mne a dal řemeslnou dovedností dokupy. Vzpomněl jsem na frázi blesk plus čisté nebe, on podobně pracoval s ostatními, asi mu bylo do smíchu , chtěl si hrát, pár postav popletl, stál jsem uprostřed karnevalu, panoptika oněmělý úžasem a hrůzou zároveň,…, kolem protancovala v rytmu valčíku půlka osmdesátileté sousedky s dalším obyvatelem, řidičem, jenž střídavě šlapal na brzdu a plyn, vydával mlaskavé zvuky a křičel dost!, dost! Závan pohybu mě přinutil otočit se. Vytřeštěné oči zíraly na další sousedku vysokého vzrůstu, jak vytvořila dvojici s traktoristou o dvě hlavy menším, přitiskla jej na prsa, jeho nohy tancovaly ve vzduchu polku, její přibité k zemi valčík, rytmy se násobily a společně se zpěvem rozrážely v postavách dráhu dlouhou dvacet metrů a vracely se po ní nazpět. Rozevřel jsem doširoka oči a z úst mimoděk splynulo ach. Štěpy zbylých postav na mě zíraly v podobě několikametrové obludy, která se rázem změnila v housenku, vytvořila kruh, onen zaměnila za vlak s jedním vagónem, průhledný míč, v jehož středu sedím, nalétávám na stěny, odrážím se od nich, dokončuji proměnu v jehlan a jím jsem vysvobozen ukrytím do jedné ze stěn. Odtud prchám, a protože jsem chtěl být aspoň jednou v životě na výši, usazuji se v křesle vrcholu. Touha po cestování mě vymrští za volant staré škodovky, odkud přeskakuji do útrob projíždějící tramvaje. Jeden cestující mě opatrně skutálí po eskalátoru do nedaleké stanice metra, kde mi vadí všichni lidé vším. Dějiny mě zachycují a nabízejí dárek v podobě potrubní pošty, jsem vržen na obrovskou hromadu zásilek, zvracím z informačního zápachu, z posledních sil se vyhrabu z té masy a rozhlédnu kolem. To byl výlet, vydechnu a pokračuji po svých. Vtom zazářilo slunce, jehož paprsky vše usměrnily, také mě, v mé ukázněné neomalenosti. Byl jsem rád, že stojím sám, dýchám, otáčím se, mohu existovat, a také jsem existoval. Střed vesnice se stal další oporou.
Vymyslel jsem nové cvičení, jež dostalo název Cvičení z charakteristik. Sledoval jsem oči lidí všech věkových kategorií a jako první posloužil kdo jiný než Jan. Dovedl se dívat zasněně, bezelstně, ale také ostře, zle. O ostrých pohledech říkal, že se jimi dívá na diliny, že jim jeho pohled stačí, aby si uvědomili, jací jsou. Nejraději by ale vzal klacek a omlátil ho o šéru, aby se v ní rozsvítilo. Náhle, aniž kdo čekal, pohled zjihl a přede mnou stál úplně jiný člověk. Nejvíce se nové pohledy projevovaly v rozhovorech s Alenou, všiml jsem si, že ona má podobné oči, v tu chvíli jsem jim záviděl. Jednou se stala takováto příhoda. Ve škole suploval za nemocnou paní učitelku její kolega, pán v úctyhodném věku. Vynikal dvěma schopnostmi. Byl výborným pedagogem, a zároveň dovedl být přísný, až krutý. Druhou schopnost se snažil zkoušet na Janovi. Jednou jej vzal za hlavu a prsty, právě umytými voňavým mýdlem, mu roztahoval koutky úst. Jan prudce stiskl, učitel zařval, a již nikdy toto nezopakoval ani na Janovi, ani na nás. Za několik dnů se vrátila paní učitelka a všichni byli rádi. U Aleny, již jsem oslovoval Ali, jsem vytýčil úkol, o kterém nikdo nevěděl. Má snaha spočívala v tom, abych v době, kdy vychází ze školy, s ní prohodil pár slov. Zpočátku se to nedařilo. Její nepřístupnost byla pověstná, ale za několik dnů jsem zaznamenal první úspěch. Ve vteřině, která navždy obohacuje všechny lidi všude na světě, mě Alena obdařila zvláštním pohledem. V něm se ukrývaly smutek, křehkost, něha, bezradnost. Proudy se slévaly v jedinou řeku. Tušil jsem, že se chce přidat něco, co jsem nejasně zahlédl jako bod v dáli. Slzičky. Ali to vytušila, zmateně vyhrkla dík a běžela domů. Díval jsem se za ní a opět se od běžící postavy vrátily oči a to, co se ukrývalo na dně, slzy. A to, co v nich skryla útěkem. Šestý smysl najednou projevil neomylnost a zaregistroval pohyb. Vedle stál Jan. Myslíš, jak myslím já?, zeptal se svým osobitým způsobem. Kývl jsem. Při odchodu jsme slíbili, že přijdeme jejímu trápení na kloub. Jan prozradil, že již podnikl některé kroky. Dozvěděl se, že má povinnost starat se o mladší sourozence, každou chvíli má zaracha za nesplnění toho či onoho úkolu, jednou jí matka pohrozila půlročním zarachem, když si neopraví známky,…, a vzpomněl jsem na spolužáka, co se odstěhoval, ten dostal sedm pětek v jednom dni, jeho otec jej ve vzteku přitáhl ke špalku, že mu useká prsty, za každou pětku jeden, syn ho rozčílil ještě více, když odsekl, že mu zbydou ještě tři a nějak se životem protluče. Otec vykřikl, že mění plán na sedm let domácí basy, když viděl, jak syn brečí, snížil počet na čtyři, potom na dvě, ve finále se omluvil, koupil mu tatranku, tři limonády a šišku salámu.
|
