|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
My jsme s kamarádem ještě chvíli stáli pod stromem, sledovali kapky, ony sledovaly nás se zvláštním zalíbením v duhových očích, abychom se poté rozloučili, zamávali a šli po svých. Kráčel jsem domů, když vtom na mě někdo vykřikl: pojď na buřta! Otočil jsem se a ve dveřích polorozpadlé chalupy stála matka Rezatého Pepíčka a spousty dalších dětí, nejvíce však Jana. Některé se kolem ní batolily, chytaly ji za sukně, natahovaly ruce a zhrublými hlásky křičely papu, papu! Otevřel jsem vrátka a vešel na dvorek. Někdo pokynul, abych šel dovnitř. Matka mě usadila ke stolu, přitom sdělovala, že mě mají všichni rádi, nejvíce Jan. Neustále odháněla vějíř dětí, které se pořád dožadovaly jídla. Náhle sáhla do kapsy zástěry, vyňala hrst bonbonů a rozhodila po kuchyni. Děti se proměnily v hejno holubů, předháněly se, padaly, opět vstávaly, až bylo najednou slyšet kolektivní mlaskání. Podíval jsem se znovu na podlahu a spatřil mnoho dudlíků. Mohlo jich být třicet, zářily různými barvami, smály se na děti, děti na ně, braly je do úst, vteřinu cumlaly a opět vyplivly. Matka vše sledovala s láskou a přitom pravila: dostanu jich od sestřenice ještě sto padesát, má osm dětí, jsou už velké, dáme všechny do vody s jarem, vypaříme, děti budou mít další cumlání a budou zdravé jako řípy. Já všechno se svými prsy nezvládnu. Muž mi poradil, když jsme měli poradu, abych vyřešila vše dudlíkově.
|
|
|
