|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zde vstupuji do vyprávění, ujímám se po Janovi slova a děkuji!
Návrat byl triumfální, teta mezitím oblékla něco odlišného, ve vlasech jí svítila mašle duhovými barvami, které nás oslepovaly září a vycházela z nich síla. Zmocnilo se mě chvění, jež přecházelo v silné bušení ve spáncích, až jsem rychle dosedl na přistavenou židli. Ženy mě ovívaly utěrkami, složenými novinami, jedna doběhla pro časopis a já se za doprovodu vánků vzpamatovával.
Ještě jednou jsem pohlédl na ženu, která mě ovívala časopisem. Znal jsem ji z občasného Janova vyprávění. Jmenovala se IRENA. S vánkem připlouvaly hluboké oči, časopis vydával vlnami chvění silnější a slabší, její pohled se měnil podle úsměvů vánku, přivřel jsem oči, a když jsem je otevřel, zaslechl jsem dýchnutí slov, abych přišel na dvorek. V okamžiku jsem vypadl z přecpané, rozjařené místnosti a spatřil ji v koutu , jak si pohrává s šerem a vlasy, upravuje šaty, z kouta zasvítily majákem semaforem kočičí oči, mrštily mnou o chlívek, vzápětí jsem se vzpamatoval, odrazil a vplul pod hladinu jejích očí. Po znovuzrození jsem nahý a bezradný stál před ní. Pohybem ruky, kterým přejela boky, ústa a vlasy, mě oblékla. Cítil jsem, že nenasytný, a přitom cudný pohled směřuje dolů. Zastyděl jsem se a poté začal vše oplácet. Tma nás nervózně sledovala, asi proto, že neviděla vše. Asi ve mně bylo něco nedokončeného, možná uzamčeného, protože mě Irena neustále sledovala zvlhlým zrakem a milionkrát vytáhla z hloubky našich těl. Její tělo bylo na hloubku dávno připravené, moje ne.
Když jsme stáli proti sobě skoro na dotek, vzpomněl jsem na neznámou sílu, o níž jsme s kluky povídali, pojmenovali ji různými způsoby, nelíbila se mi vulgární pojmenování, možná by se všechny daly zamknout do skříňky s názvem Láska, ale asi by neměla sílu, volnost a krásu, když je uzamčena. Irena se přibližovala, až se přiblížila, skoro přiblížila k Hranici, najednou jsme proti sobě stáli, světelné roky se smrskly v jedinou společnou vteřinu opět rozpolcenou, ona vše cítila asi silněji, protože ji to rozdýchalo, roztřáslo, rychle mě políbila a odběhla nazpátek.
Stál jsem v koutě uprostřed scvrknutého vesmíru, který se mi chvílemi klaněl, chvílemi smál, na chviličku změnil v kolotoč, aby mě posadil na jedno ze sedadel, různě měnil podle nálady rychlost, zkoumavě i rozpustile prohlížel a nakonec si vložil hlavu do svých dlaní. Já jemu oplácel vděčností, vyskakoval radostí ze sedadla, on mě do něho jemným fouknutím snášel, stalo se ze mě peříčko, pořádně těžké, pomyslel jsem si. Kolem se míhaly barvy, hladily mě po tváři, smály se, jedna povyskočila a začala se mnou hovořit. Ptala se na lásky jen budoucí, nechtělo se mi odpovídat, jen jsem seděl a hleděl do laskavých očí patrona. Z kolotoče jsem byl snesen na zem, setrvačností jsem se potácel, málem zvracel, tancoval, s přivřenýma očima vztáhl ruce po té, jež před chvílí odběhla dovnitř. Po ní zbylo u vchodu roztříštěné světlo promísené s tmou, které mě vedlo dále. Na chvíli jsem se ocitl ve vláčné černotě, jež patřila jenom předsíni a mně. Dáma v černé rozehrála řadu zkoušek tak, že jsem zakopával o boty, pantofle, vědra, smetáky, zbytky hadrů, šatstva, narazil hlavou do zdi a zatočil ve víru, jehož součástí byla Ona.
|
|
|
