Starý strom, jenž nás hostil, byl pamětníkem. Pamatoval rodiče, prarodiče, kdyby mohl mluvit, stal by se kronikou obce. Vyryli do ní nápisy, čísla, symboly, letopočty, vzkazy, sny, hádky, básně. To ji neodradilo, aby se stala symbolem, symbolem klidu, strážcem hodnot. Koruna košatěla mlčením, rozhovory, věkem, příhodami, vyprávěním, větve zažily miliony pohledů majících v erbu myšlenku lásky Nic nechceme, Vše chceme, pohledů lodivodů dobývajících svět i pohledů docela obyčejných, sezení Jentak, pohlazení, tarzanovských výkonů. Listy ukryly psance před školními a domácími povinnostmi, kmen nesměle nabádal k brouzdání pohledem po své kůži, pohlazení, podrbání za ušima, přitom blahem skřípal. Celá koruna se stala vlajkou vesnice a Vládce strom všechny z dálky srdečně vítal. Scházeli se u ní mladí i staří, vždy nabídla místo k odpočinku na lavičce, jež s ní tvořila nerozlučnou dvojici.
Zatímco jsme seděli, David vyprávěl, jak se rodiče neustále hádají, vzpomínal na doby, kdy žili ve shodě, hádky sice také byly, ale málo. Spíše si vyjasnili problémy a nastal opět klid. Říkal, že tím trpí zvláště jeho mladší bratr. Déšť sílil a příroda se změnila v peklo. V přívalech deště, rachotu hromů a křižování blesků přijížděl na kole složeném ze sta muzeálních i běžných součástek Rezatý Pepíček, který seskočil z kola a přerušil přírodu slovy: musím setřást tisíce litrů vody! Postupně svlékal části oděvu, třásl jimi, bušil o lípu, chtěl bušit také do nás, ale to jsme mu rychle zatrhli. Za chvilku oblékl vše nazpět, políbil lípu, kolo, zařval, že je suchý, že je součástí této přírody, a vyrazil do ještě rozbouřenějších živlů.
Obdivovali jsme kolo, na něž neustále namontovával a vzápětí odmontovával různé doplňky, které sháněl na smetištích, u známých, kradl bůhvíkde…Kolo s ním se vzdalovalo, , vydávalo různé zvuky, od skřípotu po troubení, doplňovalo z pravěkých baterek oslepující světlo blesků. Najednou se jeden ze vzdálenějších stromů otřásl, rozpůlen zakvílel, jedna část, vyděšena, se opřela o zeď protějšího domu, větve u ní hledaly oporu, ale zeď stále chladně, bez zájmu, nechtěla nikoho přijmout, jedna z větví se nato oddělila a za výskotu přírody se sunula k zemi. Druhá část stromu se zřítila na kolo, rozbila zadní část napadrť, Pepíček stačil uskočit a my jsme viděli, jak bez zvuků, světel a svého Já nese svého miláčka zpět k nám. Nehnutě stál, poté jej vzal a odnesl do středu silnice. Bouře zesílila a my zahlédli ve zlomcích blesků, jak osvětlen jako na diskotéce tancuje, přizpůsobuje směr pohybu vesmíru sobě, tancuje s jednotlivými částmi, s řetězem kolem krku křičí mám náhrdelník!, snaží se žonglovat koly, řídítka se stala rohy býka, střídavě šlape do jednoho pedálu, křičí pravá noha slouží ke zrychlení, levá zpomaluje, sebere spadlou baterku, obrací blikající paprsek do svého obličeje, poté na nás, baterka zhasíná, na vteřinu zůstal pro nás svět ve tmě,…, poté vyndal z kapsy další baterku, zatroubil na klakson, vyskočil a pokračoval v diskotéce. Zpozorněli jsme. Zdáli se v rozpoutaných živlech blížily dvě postavy. Pepíček vyskočil, vykřikl třikrát sláva, třikrát hurá, běžel k nim a přivedl je k nám. Byli to jeho bratři, Karel a Mirek. Nenechali se pobízet a začali doplňovat Pepíčka v tanečních kreacích. Karel přitom křičel světácký válečný pokřik Ať chcípnou všichni chrapouni!, že přijíždí lokomotiva na třetí kolej a již opět odjíždí, dával jí baterkou odjezd, zatímco Mirek mával na cestující v oknech, posílal vzdušné polibky, křičel vraťte se!, potom se rozplakal a ve vzlycích ze sebe vyrážel, že už Ji nikdy neuvidí. Těžké kapky se je snažily zatlouci do země, poté změnily taktiku bičováním a hlazením, trojice se ze tmy vynořila jako pochodeň, aby vzápětí zhasla a opět se rozzářila.
Vtom jsme zaslechli zvuk motoru. Přijíždělo nákladní auto, které bylo zároveň obživou Jardy Kouzelníka. Přezdívku dostal proto, že se neustále chlubil, jaká kouzla se svým autem dovede, že ještě vůbec jezdí. Pepíček jej blikáním zastavil, společně s bratry vylezli na kapotu a požádali ho, aby je odvezl zachraňovat nedaleké hořící město. Když jsme se jich ptali, jak to chtějí udělat, vysvětlili nám, že mají na sobě vody dost. Lidé již čekají. Kouzelník zařadil rychlost, opatrně je odvezl k deset metrů vzdálené zdi a tam sdělil, že jsou na místě. Chlapci seskočili, svlékli bundy a začali je ždímat kolem auta a na zeď. Kapky se stávaly chvílemi rtutí, chvílemi osamoceným potůčkem, říčkou, vodopádem, a náhle začal déšť ustávat. Vše nahradilo sluníčko, chlapci zajásali, že je požár uhašen, tiskli se ke zdi, líbali ji, náhle se otočili, sebrali zbytky kola a bez pozdravu zmizeli.
|
