A zase ta vajíčka! Pořád to byl vděčný způsob opakovaný mnohokrát, naposledy zafungoval nečekaným způsobem. Když jsem jich nesl plato, vyšla nečekaně Katka. Překvapení bylo tak silné, že se bílý náklad změnil po pádu ve žlutý a ona se nabídla k úklidu. Hned zazněl z mé strany vějíř aktivních slov, Katka kývla a začal krátkodlouhý sled pohledů, dotknutí překročilo z mé strany hranice ruky, prstů, ramen, hranice najednou končila, aby byla obohacena z její strany o diamant dotyku na mé ruce,…, a tak se dostala do mých aktuálních snů, že jsem si ji představoval jako královnu, jak se vznáší na obrovském vejci a kolem krouží věrná stráž všech vajíček, já připlouvám k ní a spolu cestujeme vaječným vesmírem. Trochu mě ta myšlenka rozesmála, až do mě ťukla a zeptala se: co je? A já na ni zíral užaslým pohledem, až ťukla podruhé, klečel jsem, uklízel dále zbytky a bál se narovnat, aby neviděla, že jsem vzrušený, že jsem muž,…, ona to poznala tak, jak ty věci poznají všechny ženy světa, a zvedla mou ještě víc stojící postavu. Poté naše cesta zamířila s pospojujícím odpadem směrem k popelnici. A poté, tam u popelnice, čekal další rozsudek v podobě sdělení, že jsem pro ni mladý, že jsem celkově mladý a budu muset dokončit základku. Já jsem dokázal opak, odvětilo mé první až milionté já. To není všechno, odvětil za ní povrch, ačkoli jsem věděl, že tam někde v hloubi je to jiné. Musíš být trpělivý, přidal se další povrch. V okamžiku se přidaly pocity nicoty, méněcennosti, že opět unikl sen o milování, mužství, rozkoši a dalších krásách života. Místo všeho jsem s námahou zvedl sebe, rozloučil se a pomalu odcházel domů.
Dlouho jsem se jí vyhýbal, v zrcadle na mě zíralo raněné zvíře, někdy jsem se prohlížel nahý, pohled sjížděl od srdce nahoru a zpět, sjížděl nesměle dolů, ulekaně, nejistě, ještě dolů, po milimetrech nabýval sebedůvěry a došel k názoru, že budu muset jít dál. Ve škole všichni, včetně paní učitelky, dělali jako že nic, ale věděl jsem, že vědí. Většina kluků naznačila nebo rovnou sdělila, že mě chápe. Ale asi to nebyla pravda, protože se potom věnovali hovorům o zbraních, válce, soutěžích. Výjimkou se stal Karel, který nás u vajíček viděl a v tu chvíli záviděl. Alena, další spolužačka, ke mně za pár měsíců přišla a nesměle prozradila, že jeli okolo s rodiči a v tu chvíli se ohlédla.
Nechtěl jsem mít nálady poraženého, a tak jsem vyplňoval čas četbou foglarovek, Rudého práva, které jsem četl zásadně od zadní stránky, časopisu Pionýr, který záhadně měnil názvy na Větrník a opět na Pionýr, a hltal kriminální případy v Československém vojákovi. Také se můj zájem obracel k okolí. Miloval jsem procházky nebo spíš toulky kvůli samotě se sebou samým, myšlenkami, city, a to byl balzám. Za nějaký čas jsem znal důvěrně řadu míst, jež byla původně obyčejná, až cizí. Důležitou se stala volba okruhů procházek a výběr míst. K nim jsem vymýšlel příběhy. Z potůčku mávala víla se zelenými vlasy omotanými kolem stromů, na nichž se houpala a předváděla cirkusové představení, na vznosně posazené hlavě se jí skvěla zlatá přilbice osázená démanty šeptajícími slova lásky. Z lesa se ozývali skřítkové, kteří si štafetově předávali smích pomocí stříbrné trouby a přitom zpívali námořnické i lidové říkanky, v pozoru zapěli státní hymnu rozeseti na stromech, v houštinách i ve křoví. Stromy vytvářely opevněné hrady s otvorem uprostřed, kterým vítal hradní pán pocestné. A když jsem usedl na oblíbený kámen, začal na sebe vršit hromady písmen, ze kterých se staly texty sdělující povzbuzení a udělující moudré rady. Vítr proměnil sebe v kouzelný koberec a umožnil mi aspoň jednou obletět celý svět. Rytíři bojovali o přízeň krásných dam v lesklých zbrojích a já o přízeň Katky v teplácích a tričku s chápající oblohou nade mnou. Najednou jsem strnul. Volným krokem se ke mně blížila dívka z kina, s očima rozzářenýma touhou a výsměchem zároveň. Jedno občas mrklo, po chvíli mávlo rukou a odešlo. Strnul jsem podruhé. Ona se vrátila, chytila mě za ruce, políbila a přitiskla k sobě. Bláznivě jsme dováděli, tancovali stále rychleji, záhy se přidaly polibky a najednou jsme byli unášeni na hřbetech obrovských vln, tiskli se k sobě, vycházeli víc a víc ústy, vlny si nás jemně předávaly, vytvářely obrazce, chvilku jsme pluli na krokodýlovi, lvu, přidali se velryby, delfíni, žraloci, vějíř létajících ryb, z pravěku připluli paryby, dinosauři. Dobrodružstvím se stala skluzavka po krku žirafy. Nestačil jsem se divit, když se na mém pravém rameni usadila slepice, na jejím levém kohout, načechrávali peří. K nim se přidali psi, kočky, kozy, berani a ovce a já jsem poznal, že pocházejí z naší vesnice, od sousedů, že byli vysláni, aby zjistili, co je se mnou.
Kývli, že je oběd na stole a aby nevystydl. Mé já rozpačitě pokývlo, že za okamžik přijdu, ale zvířata stála, asi žárlila a já se rozloučil a loudavě se ubíral domů. Asi to tak s dívkou muselo být, protože za mnou vykřikla něco sprostého, pes se otočil, zavrčel, ostatní zvířata se přidala, dívka se lekla a zmizela.
|
