|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| A najednou! Nedaleko mě se ozval zhrublý hlas. Zhrublý alkoholem, vrozenými dispozicemi, které se v něm rozvinuly nevídanou měrou, zhrublý dalším vlivem společnosti, ve které se pohyboval jako ryba ve vodě. Co tu děláš!? Byl to další člen příbuzenstva jurodivé rodiny, která v sobě zahrnovala i tyto typy. Občas po něm přejel odlesk světla. Upoutaly mě oči, jež dokládaly vše možné jen ne snahu o pochopení. Co tu děláš!? Opět otázka s podtónem výstrahy, temnoty, opět blesk v očích a dvacetiletý mladík se proti mně postavil, chytil za košili, začal mnou cloumat, viděl jsem, že to je pokračování linky života, se kterou se narodil a kterou rozvíjel. Probudil odpor stejně jako celá jeho slizovitá, lepkavá, upocená postava. Žhnuly z ní na pozadí nastupující noci divné oči. Vzpamatoval jsem se, strhl ze sebe špinavé pracky a zakřičel: táhni! Hvězdy mi fandily, oslňovaly polibky, ozvalo se souhlasné mručení vzdálených stromů, tma sebe nakrájela na plátky a prostřídala se světlem, jedna neposedná hvězda se od ostatních odtrhla, přiletěla ke mně, rychle vtiskla na tvář polibek, uštědřila přátelskou herdu do zad a opět se přidala k ostatním. O kus dál se černal les, jenž mi šuměním předal kousek klidu, a také nejistotu a tajemný smích. V dáli zaštěkal pes, a to bylo dobré znamení, že je ves chráněna stejně jako všechny vsi světa. Přejel jsem rukou po čele a ujistil se, že mi hvězdy a les darovaly jako přídavek kousek krásy. Opatrně jsem ji snesl z čela a ve tmě prohlížel. Třpytila se jako drahokam, opatrně jsem ji vsunul do kapsy a poklepal na ni. Od té doby jsem poklad nosil s sebou a podle potřeby se na něj díval. Zlý hlas zmizel a já měl chvilku čas rozhlédnout se . Od plotu přicházely věci, odložené i sloužící, od hrnců, rozbitého vozíku, starého kola, gumáků, několika psích bud, zlomených násad k rezavějícím lopatám. V koutu jsem popaměti nahmatal kárku, jež se dala zapřáhnout za auto, byla ukryta pod plachtou a připravena kdykoli sloužit, protože kus plotu sloužil zároveň jako vrata. Kdosi v chodbě rozsvítil a mně se naskytla výseč dalších věcí, jako když ukrojíme kousek dortu. Zraky uchvátilo děravé vědro připomínající holý zadek, dětský dřevěný vozík, náhle přeběhl kolem nějaký stín, asi krysa, zarachotilo několik plecháčů, starých vysloužilců, kteří napojili generace zvířat. Odlepil jsem se od plotu, přešel dvorek a ocitl se na ulici. Potřeboval jsem se projít ne proto, abych srovnal myšlenky, ale abych je učinil divočejšími. Procházel jsem ulicí a na ni napojenými uličkami. Vytvářely jiný trojúhelník a já se procházel po jeho obvodu různými směry a různou rychlostí. Nebeské přítelkyně sledovaly počínání se smíšenými pocity, zavřel jsem oči, prudce je otevřel, opět zavřel a spatřil Irenu a sebe, jak, pohodlně usazeni ve zlatých saních tažených šesti koňmi, cestujeme od jedné hvězdy ke druhé. Nechtěli jsme navštěvovat souhvězdí, která byla vytvořena člověkem proto, aby uspokojila jeho touhu vše pojmenovat, utřídit. Najednou jsme cítili volnost, že nejsme jako lidé, že jsme svobodní odtrženi od poznání, jež nás nezajímalo. Cítili jsme touhu zkoumat jinak. Hledali jsme hvězdy, kterým jsme se podobali, hvězdy, které osaměle, tiše zářily, my jsme se u nich zastavili, tiše vystoupili, udělali pár kroků, drželi se za ruce, lačně hledali rty,…, pak jsme tichounce pozdravili, ony byly rády, štěstím se rozzářily, jedna se rozprskla a pokryla nás jiskřivým prachem. Vzal jsem Irenu kolem pasu, vedl ji neznámou krajinou, jež mi připadala lidštější než v televizních reportážích, u nichž zarážel jeden moment – chlad. Cesta pokračovala dále a my stanuli před vyvýšeninou. Cosi našeptávalo, abych se jí dotkl. Učinil jsem tak, místo se otevřelo, my vešli dovnitř a spatřili spoustu zlata. Líně se povalovalo, chytalo nás za ruce, tancovalo indiánské tance, kozáčka, latinu, valouny se mezi sebou hádaly, po chvilce usmířily, poté se ozvalo cinknutí, před námi začaly vyvstávat ze země dvě židle, nejdříve se objevily ornamenty ozářené nohy, poté sedadla a poslední cinknutí upozornilo na opěradla. Zvaly kýváním k usednutí. Učinili jsme tak a drželi se při tom za ruce. Najednou se objevil stolek s pravými pozemskými nápoji. Nabízela se káva, pivo, víno, minerální voda a my si přiťukli pohledem smíšeným s vínem.
|
|
|
