Usednout do 18ti karátové haly. Chlapci-vysocí, hezcí urostlí, většina z nakroucenými vlasy…zářivé suknice, modré barvy kolem očí, vytrhané obočí do úzkých přímek, cinkrtlátka, květiny ve vlasech, koupele v mléce. Ti jí budou dělat společnost v takový významný den. Pár zchudlých králů, jenž škemrají, nablýskaná děvčata…..a nicota. Stejná zlatavost, stejné karneolové ozdoby, chuť chladu, dlouhá tabule s nadívanými holoubátky a granátovými jablky, vůně pečeného masa, antilopí květy, třeskuté vzpomínky, penízky na zemích, skřehotání harf, trubek, píšťal a dud…proč to tak nevidí?...Zrůdy, děvky, květy zla a ciankaly topící se v heroinovém prachu……minulosti. Ta černá naděje lhala víc než bylo přípustné. Cukrkandlové přísavky mobilizace, reje masek, tance Danse Macabre..miliarda temných nebes.

 Přepatlaná vůněmi se roztahovala na trůně a nějakým zvláštním způsobem se kolem ní motal svět, jehož se nebyla schopná dotknout. Jako v bublině, obklopená těžkostí, únavou..krásnem, jenž se jí míhalo před očí…vzpomínky pouštní…. bubnující bolest dneška, tíha jednoho dne.

 -Na místě, kde měl sedět Leodos. V tom kusu mě, kde se měl neomaleně roztahovat, zalepit mi oči, mysl, chuť...všechno! Né, proč? Veselí se v jiných krajích, jiných městech…v jiných korálkových mozaikách, jako by mu zlatý poklad toto neposkytl, jako bych já nebyla dostatečný důvod, proč tak Perferpolis považovat. Mělo to být jinak, všechno mělo být jinak. Hezčí…Sram není dobrý, já to vím bohyně…..ale..však,…kdyby jste….král by měl být králem, a né hračkou lačnosti a Obžerství….jistě nezáleží mu na mě….to mi už nikdo nevymluví…tyrkysy jsou špatné znamení…a já i vy bohyně víme, že Burshidion jimi doslova plápolá…….nějak mě to neskutečně mrzí-.

 Obří Retro návrat. Přesně před dlouhým otočením…..dny, chvíle, zklamání, čekání, bolest, dopisy, sebeovládaní….spousta moci. Perferie začala pučet do obrovských rozměrů, díky jedinému hrdinovi….a jeho malé zákeřné příčině….s přeřezanýma nohama od sandálků.

 Bylo to stejné…..chtíč, korálkové tanečnice, perferijské slavnosti, koruna, oba. Juditha stejně zvláštní, v bílých lehkých šatech, zkroucené konečky vlasů, achátové náušnice, zlatá páska na čele. Spořádaná, klidná, dlouho….čekala…. On a jeho požitkářství to neumělo….Čvachtavé zvuky mastných rukou, pohárů vína a bublaní ve fontánkách medových likéru….Kulisa pomalu zfetovaná opiem…Perferpolis uměla žít…..jak s králem, tak bez něj.

 Co bylo jiné? Dnes a předtím…..co? na povrch nekypěli noví červy, jen jed jednoho v karamelu jí neoblboval. Chybělo to. Ona a myšlenky. Ona- pár kilometrů nervů, stavba z kostí, deset opálených prst s masivními prsteny jako brouci, kalné oči, sedřené ruce….císařské veličenstvo. Prázdná, zlomená. Ano, ta cesta bolela víc, než čekala Všechny ty lži před očima. V jednu chvíli přesvědčená o své síle a najednou ukousaná šakaly konce. Jak jí to celé mohlo být jedno? Jak? Poslední dva dny, něco neskutečného, ty pravidla, co v sobě budovala, chtěla víc a víc porušit. Tak úzká hranice jestli ho tak potřebuje nebo nenávidí….procenta byla neuvěřitelně vyrovnaná. Chaos ovládl její svět. Nemělo cenu požívat šafránové víno, byla dost omámená vlastní hořkostí…