Sama se přistihla, jak se doslova zajíká vlastním dechem. Stála zkroucená před trůnem, zaražená pohledem do hlavních dveří. Srdce bylo k nezastavení. Všechno bylo prosté, nevadil jí rachot průvodu a lidu, ani sálající horko z tavících se kovů, vůně jí přestaly zajímat. Myslela na tolik věcí, tak chladně. Ano, chladla. Ruce se rozklepaly a kolena jí sotva nesly… Konečky prstů, jako ledová poupátka v Martiny. „ On s dneškem přestane existovat,“ vylodila z plných rozpraskaných rtů. Klidná, stejně necitlivá, jako kdy předtím. Stejná královna, kterou předtím opustil. Bolest byla svatá.

  Nadpozemsky nepříjemný zvuk naplnil kvádr zlata o obsahu, několika světelných let. Přimražená, bez myšlenek, neviděla, nedýchala, necítila… Bílý plápolající rukáv zavanul do těžkého kovu.

 „ Kassandro!“ Řekl ten nejméně uvěřitelný zastřený hlas.

Bylo to tak tiché a její hluché uši to slyšely, jestli jí kolovala v kůži krev či Pýcha… Oboje se naráz zastavilo. Chtěla zvolat, ale přes ten bolavý úsměv to nešlo… Všechno tak rychlé. Již na dálku poznala, komu patří… Dnes granát se zlatým lemováním a ona zastánkyně ametystu.

 Chtěla se rozběhnout, nešlo to, omámená zůstala stát, čekajíc na tu nejdražší vzpomínku, která se krok od kroku víc a víc formovala v realitu. Odrostlé černé vlasy, snědá kůže, smaragdy se do ní dostaly.

 Konečně to dokázala… Odtrhla strnule nohy a posledních několik kroků se k němu rozběhla. Krůpěje, smích, mžitky drahokamů, euforie, plastový medvídci, koupací kačenky, jablkové pyré, spousta ozvěn, nový, starý, navrácený, rychlost, nárazu… Štěstím vzlykla. Pevně jí objal, vždy mu přišla tak křehká a silnější než cokoliv jiného. Tekla tím zlatem, protékala mu mezi prsty… Tekuté štěstí.

 Natáhla slzy do sebe, odtrhla se od jeho hrudi, hadím způsobem zvedla hlavu, bylo těžké se mu dívat do očí, vždycky to bylo těžké pro její výšku. Nedokázala to, tak dlouho čekat… Bylo to opojnější, než si dokázala připustit. Vlasy, silikonové příčesky, clip-in fialové pramínky, kapičky potu, válka. Byl to jiný zápas milionáře o to, kterou si má vybrat.  Tahle byla jiná… Chutnala jinak. Kávová zrna, spousta cukrových pírek a nepřeberná jiskra chilli. Bylo to fajn. Až na ty puchýřky po rtech. Zítra si je zmaluje do leopardího vzoru. Těšil se.

 Mělo to být spalující, nekonečné, dokonalé. Oba to uměli takové udělat. Juditha začala couvat opatrně dozadu… Přeci jako už tolikrát, když se jí vrátil… Netušila jestli někdy uměla myslet… Nevěděla to…teď jí stačilo tohle, mohla by z toho zblbnout, a bylo by to správné. Krůček, kratší, malý, ale rychlý… S tou její chutí, krok při salse… Tanec divokých praptačích bohů….

 Když chodidla narazila do schůdků, chvíli koordinovala, ale stejně… Oba stáhla na schody. Chvíli jen ležela. Chtělo se jí smát, ale polil jí takový pocit studu a tupá rána do páteře. Kňourala, přesto, že Leodos zmírnil ránu jejího nárazu… Dopadl stejně… Ticho, zrychlený dech…Hlasitě se rozesmál. Tak upřímně… Nic dokonalejšího v poslední době neslyšela. Narovnala se tvrdě jako kočka. Opovržený pohled na krále to nevydržel… Tak šťastní v komnatě, která ožila pouťovým chichtáním.

 „ Tak toto mi vážně chybělo,“ uklidnil se. Přišel jí komický, jak hledal pózu k sezení. Na schodech pod trůnem není král zvyklý sedět. Taky to neuměla. Nepřirozeně se roztáhla, jako šelma.

 „ Mě ano…“ Našpulila rty a zvedla vyzývavě obočí.

 „Jsi jenom můj opiový sáček jarních sněženek,“ opřel si hlavu o rameno a pouze Judithě patřil ten pohled. To těkání očí, jako by mu nesměla uniknout částečka, atom z ní.

 „ Přemýšlím, co ti odpovědět, abych nebyla monotonií.“ Neskutečně rudly tváře.

 „ Je mi to jedno, hlavně mluv, ať se nabažím toho pocitu, že nejsi jenom sen.“ Natáhl ruku.

 „ Jenom tvůj pohled mě Leodosovi ničí… Elektrizuji a z tebe a šílím, jako bych se měla utrápit, kdybych už v životě neskousla tu pálivou orchidejovou čokoládu.“ Poslušně se přisunula, přece jí pád trochu odstrčil od něj.

 „ Věděl jsem, že to nezapomeneš,“ přejel po zádech, kde se táhly plastické vlasy.

 „ Jsem schopná ti takové věci říkat hodiny a vím, že mě budeš poslouchat…“ Znovu to šílené napětí v kořínkách nervů.

 „ Ještě, že se mi nikdy nezměníš,“ pobaveně uhnul hlavou, když viděl, jak žadoní o další polibek. Zamrzl jeho zrak, nedalo jí to a podívala se stejným směrem.

 „ To nic.“ Mrskla nohami od něho. Podíval se jí do zmalovaného obličejíku a našpulil rty. Stačil nohy pevně chytit.

 „ Chceš si přeřezat žíly?“ Chytl pravou nohu.

 „ Teď už né, co jsi tady ty.“ Znělo to hořce, snad výčitka. To už ale začal rozvazovat pevně utažené zlaté pásky.

 „ To mě samozdřejmě těší…“ Zněl stejně trpce… „ Ale takovou hloupost, bys přece neudělala?“

 „ Né… Na to se mám moc ráda.“ Sykla. Leodos byl rychlý, trhal řemínky od kůže, všude se rýsovaly krvavé přímky. Pocítila nával krve do přiškrcených nohou.

 „ Myslím, že nejsi sama, kdo tě má rád.“ Přesunul se na levou.

 „ Já ani Perferie nezapomněla, kdo je její král…“ Dala si ruce na kolena. Řasy.

 „ S tebou občas zapomínám, že nějaký král jsem,“ věnoval jí rychlý pohled, nějak s bál, že těm vypočítavým očím podlehne hned teď.

 „ A to je dobře nebo špatně?“

 „ Jak kdy.“ Provokovali se jako vždycky.

 „ Jak kdy?“

 „ S tebou to není jednoduché.“ Odhodila oba sandály pryč od jejích přeřezaných chodidel.

 „ Pché…“ Prskla a otočila přehnaně hlavu druhým směrem. Až moc věděla, o čem mluví. Oba to věděli. Nemělo cenu o tom mluvit víc.

 „ Radši mi řekni, jak voní dnešek…“ Pobaveně královně zmáčkl dlaň. Hraná uraženost nechala vyset svoje lokty z kolen.

 „ Dnešek? Přeci po zelených jablkách.“ Rozchichtala se.