Královna a Leodos. Moc vysoká sazka, hra kde šlo pouze a pouze u vítězství. Zábava v jejich podání byla tak dětinská, tak jednoduchá… Tak podivná. Byly to děti kruté pravdy a skutků. Byly to děti Perferie. Stejný temperament, vytrvalost a pády na držku. Nabil jí tím svým šarmem a uměním mluvit, udusila ho pocity Pýchy a Lakomství. On byl to princátko, které nevědělo, co doopravdy by mělo dokázat. Ona byla mrcha, co tvrdou výchovou šikany, zadusila všechny city. On viděl pouze pomoc bezmocným kurtizánám v otcově harému a hvězdné stopy na nebi. Ona v záchvatu s meči a brečení do polštáře. On zkrotil ji, polidštil ty bestiální pudy. Ona ukázala tu správnou cestu k nekonečnosti. Započaly tu největší revoluci… Perferii.

 Pro Judith byly stvořené všechny ty lagunky, zálivy a luční prameny. Pohupovala se v bocích, co to nejvíc šlo. Moc to neuměla, zdeformovaná od prachu, rozlitého vína po palácových chodbách a neúprosných řemínků. Nějak strnul nad jejími odhalenými lopatkami v záři bílých kachlů. Jen ten obraz v tekoucím bazénku… Jen ta modrozelená překrásně třpytivá barva. Byli to až moc smaragdy s tyrkysovými žílami.

 „ Řekni něco.“ Pohodila zašlou hřívou na koncích lehce stočenou do zvonců. „ A co by chtěly tvoje uši slyšet,“ došel jí.„ Co vidíš?“ Ucítila dech na krku.

 „ Vidím…Vidím stvoření z mořských pruhů. Království, vodní palác… Všechno je pod vodou, místnosti, trůn, postel… Všude. Má ve vlasech zapletené hvězdice, na čele vsazené perly a diamanty v dlaních… Je jako žárovka nebo lámací sklíčko. Jen kůže je neopren. Všechno je tak ladné…“ Sundal jí s uší dlouhé náušnice a pohodil na zem….

 „ Myslíš, že takové věci se říkají královnám?“ Nebyla se schopná otočit, tak zmrzlá z horkých polibků na krk.

 „ Královně ano, ale pro Jud bych tu měl jinou pohádku…“ Usmál se:„ Nebylo by to už moře, však vyprahlé chemické tekutiny, místo očí diody v zálivech šrapnelů, ve vlasech silikon a zaseknutá družice, obočí z diamantových útržků, ústa napuštěná čpavkem a celá probijí… Nevíš, jak jsem šťastný, že dokážeš být oboje…“

 „ Zní to tak neuvěřitelně.“ Nikdy nebyla schopná pochopit, že právě on myslí na takové podobné příběhy, ale co v jejich světě bylo uvěřitelné?

 „ Pro něco tak neuvěřitelného,“ sjel rukou po rameni.

 „ Znáš delfíny?“ Našpulila rty.

 „ Ne, ale vím, že je máš ráda“ Nedokázal to. Tolik jí dnes věřil, potom vše… Přišlo mu to pohádkové…

 „ Miluju delfíny!“ Rozkřikl se hlásek po celých lázních, tak hlasitě se rozesmála, až jí z toho samotné začalo mrazit po zádech…

 „ Já zase platonické klonované diodové bojovnice… Jsi ikona pro závisláky na kapačkách… Asi jsem jeden z nich.“ Setrvali v nehorázném dusivém klidu, jen se dívat… Tahalo to za konečky prstů. Chtěl ještě ten smích, na city byla spousta času. Rychle jí chytl pod nohama a pažemi. Držel jí jako dítě, které se neohrabaně mrskalo a křečovitě drželo… „ Leo…“ Nedořekla to. Prorazila led povrchové vody, chlad… Šaty se nafoukly za bouřlivého pobavení koruny.