Dnešek naplnil nádech basic žluté a zelených jablek. Navlékla se do lesklých fialově kovových šatů s purpurovými dlouhými pásky ke kolenům. Trocha lila prášku na víčka a rty vykreslila skoro do bíla. Obalila pokoj do vůně slunečnic a černého bezu s bonbóny a žvýkačkami…

Všechno přes moc vycházelo. Kotouč ještě tiše spící s růžovými tvářemi oblak, pouhý nádech Barbie se jí svíjel po siluetě.

  „ Kolik je tady zlata?“ Přivítal jí. Čekal dlouho a doslova to nesnášel, nesnášel tu její lhostejnost k druhým… To kvůli ní je na všechno, tak málo času…

 „ Dost pro královského písaře,“ přidala do kroku, když ho uviděla, jak netrpělivě čeká pod trůnem. Palác ještě spal a ona potichu proklouzla býčími zdi. Jemu probudila ty indigo.

 „ Písaře?“ Snažil se vyvinout víc překvapeného, než šlo. Bez ní všechno šlo všechno lépe… S ní hroutil mosty a pálil svatá města. Křivdil svým bohům a zapomínal na svoji víru.

 „ Ano, asi tak… Pravý královský perferpoliský písař si za celý život vydělá přibližně tolik zlato, kolik je ho vytepáno na zdi této haly,“ pokývla uznale, když se porozhlédla po místnosti.

 „ Pro bohy.“ Sjížděl jí očima, nevěřil jí, že to myslí vážně.

 „ Bohyně!“ Opravila ho rázně a konečně dopadla zády do trůnu. Královna červánků a úsvit krve za její hlavou.

 „ Tohle nikdy nepochopím… Řekni mi jednu věc, to jsou všechny spojená království Perferijská, tak bohatá? Dost jsem jich viděla a všechny se leskly pokladnicí.“ Těžce se soustředil na to, co říká.

 „ Jistě, že né. Takové bohatství má Perferpolis a prastaré území Perferie, též Burshidion, kterému rve Leodos neskutečné jmění do chřtánu.“ Dlouho to necítila, dlouho né. Nedokázala se mu dnes dívat do očí, do tich které tak znala. Byli blíž a blíž. Dnes to bylo, jako poprvé… Utíkala někam pryč a vadilo jí to.

 „ Stejně toto město se zapíše do dějin, jako nejbohatší, nejkrásnější, nejkouzelnější a nejluxusnější… Budou o něm báje, legendy, pohádky pro opité starce vínem… Krásná slova bude budoucnost znát… O tvém městě,“ pod schody. Neodhodlal se k ní do výšin, takhle byla mocnější a víc sexy.

 „ Spíše nesvoboda, písek, slepota zlata, kde lidé častokrát nemají, co jíst.“

 „ Né napíší o centrálním mozku Perferii, pyramidě zahrad v poušti, smaragdové věži, bohatství a pokladech…“ Drtil očima houpající se obří diamant na krku. Barvil se jako zrcadlo s violet podkladem.

 „ Takže samé lži.“ Práskla rukou do madel.

 „Všichni lžou,“ jeho nejčastější fráze se dostávala do královských očí.

„ Ty mi, ale nelžeš.“

 „ To není pravda.“ Probudila ho těžká rána z rozjímání. Konečně se dokázal odpoutat a uhnul pohledem, jako předtím ona. Pobouřený, vždyť on přece nikdy neporušuje svoje pravidla… On se nemění!

 „ Kaškine… Co myslíš, že s námi bude?“ Do ohlušující ho klidu zlata.

 „ Co… Cože?“

 „ V budoucnu.“ Dětinsky se ušklíbla.

 „ My? Zemřeme,“ klidně.  Ano. Je to on. Neumí mi lhát. Neumí mi mazat med kolem huby.

 Chtěla pokračovat, chtěla mluvit…jenom mluvit a uhýbat tyrkysům… Nestihla to. Hromový randál, ostrý a tupý hluk trubek, mlácení bubnů, rachot kovů… Juditha naskočila…Taková bolest, ochrnutí smyslů. Vyrazila za trůn k prachovým závěsům… Malá škvíra okna v megalitických kamenech. Rozbolela se jí hlava, srdce bušilo a rezonovalo s kamenem ve výstřihu… Neváhal a též se vsoukal do té malé částice mezi závěsy. Zpanikařili. Písek najednou pokrýval kraj, jako sopečný popel. Zvuky příjezdů byly jako vyzvání na ortel osudu. Juditha si dala dlaň před ústa a zhluboka do ní vzlykla.

 „ Královská kolona.“ Cítil se mnohem hůř, než jeho chladnost mohla přenést.

 A další ohlušující randál… Nečekaně bočním příchodem vrazil do haly udýchaný vezír. Byl to vykrmený rosol.„Tady jste!“ Křičel přes zvuky fanfár a píšťal.

 „ Jak to?“ Vypravila ze sebe zoufale a ukazovala z okna. Na měděná kopí, zlatá brnění a nepoužité helmice přivázaná na urostlých vyšlechtěných koních.

 „ To se ptáte mě?“ Jizlivě…

 „ Ach bohyně…“ Po tvářích se rozlily dvě obrovské perly slz. Natáhla do sebe a konečně se urvala blíž k vezírovi.

 „ Na to je pozdě, nemyslíte?“ vrhl kyselý pohled na Kaškina.

 Nastala chvíle ticha, kdy pouze hudba více řvala a do toho davy lidí, kteří se vzpamatovávali.

 „ Že to neuděláte?“ Vykulila oči na vezíra.

„ Buďte si jistá, že kdybych vás neznal, tak to udělám… To samozdřejmě neomlouvá vaší povahu!“ Prskal jí do obličeje. Kaškin se ztrácel, ale nebyl schopný ničeho.

„ Mluv semnou jako s královnou!“

 „ Jistě, že to neudělám.“ Přivřel oči, když viděl, že je v koncích. Byly tu stále dvě stránky věcí… Ona s kým tu byla… To co teď odpřísáhl, bylo správné v jeho případě, protože on jediný věděl, co doopravdy je důležité. Co doopravdy stojí za to lhát královi. Ano, byl tu král.

 Přikývla odhodlaně a hned vypálila jednat ke Kaškinovi, který jí střežil ze zadu. „Musíš odejít, ano? Musíš jít!“ Zmateně mu vzala tvář do dlaní. Těkaly v zmatcích, pouze strašně rychle prostříhaný film.

 „ Ale…“ Stihl ještě dřív. To ho už, ale vzal vezír pod rameny a táhl do útrob paláce.

 Bolelo to, že už nikdy nebude pánem… Bude zase ona tím ovládaným. Nebo přesně naopak?