Istarie se leskla o trochu méně než Perferie. Oni nikoho nepotřebovali, byli samostatní a tak neskutečně bohatí. Judith si pamatovala ty příběhy z dětství, kdy jeden písař vyprávěl o nekonečných lesech, kde prší hadi, o tvorech z říší pekel a divokých národech, kteří se požírají mezi sebou. Bylo toho tolik, tajemná království ukrytá v pavučinách lián, netvorné zásoby kysličníkových bomb a datované Extra-terrastrialní zákoutí galaxie. Ještě o jedné věci věděla… Istarie to není konec Sramu. Jsou tam další národy, další civilizace, další život.

 Oblékla si kvůli němu ty korálkově lososové šaty. Přišla si na nic, že jde škemrat, dolézat. Od včerejška s ním nepromluvila slovo, měli právo se zlobit, jen ani jeden nerozuměl tomu druhému. Na jiných stranách barikády názorů…  

 Zamířila přímo do pracovny, kde zrovna skončila Leodova porada s úředníčky, kteří nenápadně okrádají satrapie. Tolik vzpomínek na toho grázla, tolik špatných bolavých třepotání řasami… To tenkrát ten hajzl Holofermes zrovna tady vyřvával urážky na královnu.

 Bylo to všechno stejné, jako by se nezměnil čas. Tmavý dlouhý stůl s geometrickým stříbrným pramínkem slz do rohů, rozházená potažená křesla, přítmí s těžkými lampami, které ztrácely sílu ještě zářit. Pouze měděné talíře a meče na stěnách prolézaly mezi rudou drsnou zdí.

 „ Nepřišla jsem se s tebou hádat.“ Lekla se, když sebral pergameny ze skříňky a rozložil si je na stůl.

 „ A tak proč si teda přišla?“ Ušklíbl se, aniž by na ní pohlédl. Podle cinkání to poznal. Mrcha. Myslí si, že se kvůli nějakým pitomým šatům zblázním a budu ji zobat z dlaně.

 „ Protože…“ Usmála se sama pro sebe a protáhla se jako kočka, pomalu ke své oběti. Pomalé kroužky boků, které musela zdědit po své pramáti Salkomé. Zvláštní, jak se včerejší otočení opakuje.

 „Přišla jsem se omluvit,“ zastavila se těsně u něho. Měla ráda, když nosí temně zelenou.

 „Nejde o to, co si řekla, ale jestli si to tak myslíš.“ Zhrzeně na ní pohlédl přes pramen odrostlých pevných havraních vlasů.

 „ Ty by si mi nedovolil odjet…“ Četla v drahokamech.

 „ Cože?“ Uhnul hlavou.

 „ Že by si mi to nedovolil vrátit se domů.“

 „ Ty by si v životě neodjela,“ rovnal pečlivě vedle sebe pergameny s klínovým zkoseným písmem o 65°.

 „ Jak si můžeš být tak jistý?“ Bouchla pěstičkou do krásného leštěného stolu, kde byl vidět její samotný obraz. Bylo kuriózní si prohlížet jeho potemněný obličej v cedrovém stole. Dílo z období temna neprolomil Leodosův hlas, jen šepotání při otáčení pergamenu. Snažila se číst v těch děsivě měnících se grimasách.

„ Co se děje?“ Bodla ho loktem do zad.

 „ Měla by si to vědět… Za patnáct otočení budu armádu, jakou Sram ještě neviděl. Stovky ze všech krajů, tisíce nejlepších a celé to sjednotím pomocí Pardie. Poté můžu do několika měsíců dobýt celý Orient… Už není nic, co by mi v tom zabránilo. Nic, ani Indipth, ani Grencie. Ten jejich pelanský spolek je v koncích. Všechno se mi tak daří, Jud. Všechno! Tak to nekaž!“ Praštil mnohem víc do stolu než ona předtím. Stejně jako komnatou, tak i jejím tělem projel ten zvuk několika násobně.

 „ To nemůžeš Leodosi,“ zašeptala na krajíčku se slzami.

 „ Neříkám Judith, že to bude lehké, ale já si nenechá ten poklad před očima zmizet. Bude můj ten drahý kámen Istrajiský. Jenom můj. Ano, to já ovládnu Sram,“ pyšně se napřímil, až moc jí to připomínalo.

 „ Né Leodosi! Nedokážeš to. Nic o Istarii nevíš…“ Vztekala se pod náporem slz.

 „ Ty sama si mi vyčítala, že nebojuji. To tobě se nelíbili moje smlouvy a teď?“ Nestačil to doříct.  „Istarie nebude pod tvojí korunou… Nikdy, nikdy!“ Mačkala si dlaně před oči, jen aby nevypadala slabě. Bylo ho horší, jak se zalykala a dusila.

 „Tuhle válku vyhrajeme Jud!“ Srazil jí ruce k bokům a přesvědčivě kýval do začervenalého obličeje.

 „Možná jako mrtví!“ Prskla a padla mu do náruče.

 „ S tím počtem je přemůžeme…“ Dýchal vůni granátových jablek z jejích vlasů.

 „ S armádou, která nebyla nikdy spolu. S naprosto jinými bojovými taktikami Nedorazíš ani do Baktie a polovina ti z nich pochcípá. Přivedeš Asdaty, Kassadalijce a Jurdance do krajů, které znají jenom z pohádek? Ti nejlepší pojdou už na cestě sem do Perferpolis,“ mačkala odhodlaně ze sebe, ale další nápor vzteku opouštěl její oči. Vytrhla se z jeho náruče a zběsile oddechovala. Pouze se díval, byl v něm takový rozboj: „Proč to nechceš?“ Zakroutil hlavou.

 „ Já nehodlám obětovat tebe za další kus mapy a slonovinu. Nechci Istarii, nechci ji, protože vím, že oboje mít nemůžu!“ Zůstala menší, zůstala smutnější… Nedokázal zůstat alespoň chvíli v jeho víčkách.

 „Ani nevíš, jak bych si přál, aby si mi věřila.“ Vzdychl a chytl za mrskající se dlaň, která se bránila jeho DNA. „ Ach Jud, kde je ta moje malá krvelačná Jurdanská princezna?“