Se svojí rychlou chůzí se propletla labyrintem paláce do menší trůní haly. Moc dlouho tam nebyla, moc se bála tich pohledů krys, moc nechtěla vidět Leodoso pokání a odříkání za ty pěsti a kopance. Jistě Bitches kroutily zmalovanýma očima hvězdným prachem a oblizovaly si poleptaná ústa. Chabá kulisa tak skvostné místnosti a jejich skrytá touha oblízat Juditě podpatky. Písaři sledovali jiné kreace královny, jak krásné střepové šaty ze zlatých odštěpků a zrníček křišťálu na ní visí, náramkové hodinky přepadávají přes omlácené zápěstí, propadlé líce… Laciná. Král si toho všiml až včera, jako by jí pár otočení vyměnilo, jako by prošla strašnou operací, jako by jí postihli démoni, ještě že bylo vypuzeny staré náboženské zvyky. Určitě by jí zase ublížili. Věděl, že už to víc nejde… Snad zabít je poslední meta. Našlapovala, tak tiše, ale za jejími zády se tvořila bariéra šepotu… Dopadla do masivního trůnu, kde najednou působila ještě menší a slabší než v záři bělma zdí.

„ Jsem rád, že jsi přišla.“ Otočil se na ní letmo. Čím víc sekund v jejím obličeji, tím více jí přestával rozumět…

 „ Slíbila jsem to,“ sklonila hlavu přes pár úředníčky se svými hliněnými destičkami a notebooky. 11 odlišných panáčků, jako 11 odlišných koutů jejich země. Hned jí to došlo, Leodos byl moc velký puntičkář a zvědavec, každé druhé otočení potřeboval nejčerstvější zprávy z jeho satrapií. Nikdy nic nenechal náhodě.

 Juditho začalo to všudypřítomné ticho znervózňovat. „ Je všechno v pořádku?“ Bojovala o svoje drahokamy, ale on od ní odvracel neustále hlavu.

 „ Ano, v nejlepším…“ Konečně to na další zlomek dokázal. „ Králi!“ Přerušil ho hromový hlas přicházející od průchodu. Vezír plný úsměvů hned Juditho zpozoroval, jak jeho medvědí kroky dopadaly na mramor, stačil projet každou její částečku… Vůbec se mu to nelíbilo. Zkřehl do trpitelského a chladného neosobního stavu. Spousta komplikací najednou, když nese něco, tak důležitého. Vypadala, tak příšerně, jak o tom drbaly služebné.

 „ Královno…“ Prolomil upjatě její snažení být ok. „Ráda vás vidím, vezíre.“ Zvedla pyšně hlavu… Šlinec na rtu se náhlým pohybem úst ještě více rozšklebil. Byl to hnus.

 „ Něco se vám stalo?“ Stáhl očička do malých škvírek. S Leodosem to cuklo a jen sledoval, co její ústa řeknou… Tak si přál, aby najednou lhala, s tou grácií, jak to jen dokázala.

 „ Jen jsem provokovala gepardy…“ Šáhla si rozklepanými prsty na ránu, která znovu praskla. Jistě, že tomu vezír nevěřil, nic mu do toho nebylo. Hlavně, že na trůnu bylo všechno v pořádku. Jen si tentokrát nedokázal dát tu hádanku dohromady. Komnata se před ní snad styděla a znovu jen mlčela, pouhé hlásky několika holčiček, co řešily krasavce z armády. I ta perleť ze stěn škaredě zábla… Všechno byla tak nadpozemské, jako jeden velký péřový mrak, na který nepatřila.

 „ Co mi neseš?“ Král kývl hlavou k papíru mezi jeho prsty, tak si přál, aby to bylo od Indiptha.

 „ Děkovný dopis od Jersudalémského satrapy za jeho jmenovaní…“ Pečlivě vysvětloval slovo od slova. Snažil se, aby to pochopil, nedošlo mu to. Dnešek otupěl činy včerejšího stmívání. Juditha jen hlasitě cekla a začala si prohlížet obrovské kameny na svých prstech…

 To už, ale král pomalu roztrhával celý znuděný pečeť, která se mu hned rozdrolila do ibiškového kabátu s kanárkovými hvězdičkami. Zadíval se do písma, ale nic mu absolutně neříkalo… Až pod tím nakrouceným písmem se svíjeli pahorky perferijského jazyka…

 „KRÁL PANDIE UVOLNIL K VOJENSKÉ SMLOUVĚ O DOBÝVÁNÍ ISTARIE A BAKTIE. JEHO 10 TISÍCOVÁ ARMÁDA BUDE PŘIPRAVENÁ DO 4 OTOČENÍ. KRÁL PANDIE SI POUZE VYMEZUJE PRÁVA NA SEVERNÍ PALÁCE BAKTIE.“  Něco mu zabubnovala v hlavě a musel si to celé přečíst ještě jednou. Opakování nelhalo. Podíval se vyděšeně na Judith, která nic nevnímala kolem sebe jen odlesky z jejích růžových kamenů, a pak na vezíra, který na králův úsměv ihned přikývl. Chtěl se tak smát nahlas, radovat se. Nemohl… „ Jud.“ Odkašlal si.

 „ Hm…“ Odtrhla se od placiček zalitých ve zlatě.

 „ Chceš si to přečíst?“ Mávl jí rychle před nosem šustivým papírem.

„ Jestli je to pouze od mého labilního strýce, tak to opravdu nehodlám vzít do rukou…“ Ano, poznával jí. Nic se nezměnilo, bylo to Juditha. Byla jen s pár modřinami a trhlinami na víc. Tak se bál, že to neustojí a večer jí zase dostane.

 „ No dobrá…“ Podal ho pohotově vezírovi. Jistě… Labilní strýc. Kdyby to bylo od toho Indiptha nejspíš by se tím udávila… Tak mě mrzí, že se nechce radovat mým štěstím. Že já jí udělal nešťastnou. Děj se, co děj…Ona udělala kompromis. Bude žádat to samé. Musím s ní jít večer do zahrad a poslouchat řečičky o květech, kterým beztak nerozumí. No co. Hlavně, že už jí zase poznávám.