„Nad čím přemýšlíš?“ Opření o drsnou zeď. Kotouč ještě nedosáhl pravé škvařící se teploty, probudila ho, bylo moc brzy ráno. Jiskřičky se leskly, jako nikdy dřív ze štiplavých výparů konečků exotických trav. Pohled na měděné vlasy zničené pouští, černý porcelán jako nátěr z duhových odstínů. I on přidal svůj um, abstraktní kolečka úderů v modrofialových odstínech. Hnědá a vyškrábané bíle fleky, jizvy, modřiny. Chvějící se rozpraskané rty a odlupující se strupy. Jen Chanel č. 5 se nachytal do tyrkysové korálové látky pláštíku. Tak ospalá, jen kontaminace doplňkových léků se třpytila v UV záření a obranyschopnosti.

 „ Oslňující výstup byl zbytečný a to jsem se tolik snažila.“Bylo mu jasné, že ji probudil.

 „ Nechápu, proč si to myslíš. Oba jsme viděli vyšinutost lidu a sama si mi předhodila ten cár od tvého Leodose,“ zatrpkle. Rána bývají tvrdá, hlavně, když se počítají zbytečné oběti.

 „ Ty v tom nežiješ. Možná, že je to na pár dnů pohltilo. Ale nyní? Je 12 otočení potom a zase se chovají, jako svině. Jsem asi špatná královna v špatném časoprostoru. Pro služky hnusná, pro palác zlá a to nejhorší, pro poddané bohatá. Nemá cenu se o cokoliv snažit… Aspoň už to vím.“ Odfoukla si pramen z čela.

 „ Vždyť ty si přeješ taková pro ně být,“ bylo to jednoduší, říkat věci ozářené bohyni raním svitem.

 Ta ale zůstala mlčet. Ledové, drásající ticho, nechtěla v tom dál pokračovat. Zůstala strnulá v imaginárním spánku. Veškerá vegetace kolem nich, dál budovy z nepálených cihel, palác z roztaveného zlata a ulice z lidské hmoty, odstín Fata Morgány. Mimikry. Již si zvykl na to utíkání z boje slov a jen sledoval dlouhé kostnaté prsty s henovými černými okousanými nehtíky, které se svíjeli pod masivními prsteny. Zlaté, železné, porcelánové a hromada drahých a plastových kamenů. Neodolal tomu největšímu s karneolem a zlatým tepaným rámečkem, bylo to sokolí oko. Horké prasátka z něho na tváři. Rád by jí ho sekl.

 „ Od koho je ten prsten?“

 „ Od Holoferma.“ V tom okamžiku, mu v hlavě vyskákaly všechny ty povídačky, které si již vyslechl.

 „ Kdo to je?“ Její verze byla lákavá.

 Překvapivě otevřela zraky, nepohlédla na něj, jen tupě před sebe:„ O tom nemůžu mluvit a vůbec je to promlčené.“ Tak zkřehlá averze.

 Vyžádal si její pohled, nedokázala to a znovu se od něj odtrhla. Vážnost jeho ulhaných očí, kapičky strachu, jeho chtivost dostat cokoliv, co jen může. Nenapadlo ho nic lepšího, chytil jí za trs vlasů a přitáhl k sobě. Zařvala bolesti praskajících pramínků a padla k jeho straně.

 „ Myslím, že mi přece jenom řekneš.“ Nepřestával tahat.

 Ruce se snažily bránit, nohy kopaly, hořící okamžiky začátku dne… Vzdala to: „ Dobrá pusť, budu ti to vyprávět,“ hořce sykla.

 Jen se díval do kalících očí, když se probral a povolil zatínající ruce. Otřepala se, poposedla si o kus dál. Rukou projela bolavé místo, na ozářené dlani visely zkroucené a vyschlé kusy pramenů.

 „ Královniny vlasy, mohl bys to střelit.“ Rozhořčeně.

 „ Zaručeně se každý pohrne kupovat zmetek,“ praštil do natažené roztřesené ruky. Přepadla do nakyslých orosených konečků trav. Jen loket ochutnal trávu. Ušklíbla se.

 „ Mluv, slíbila si to nebo…“ Teatrálně pokývl na hřívu.

 „ Ty mi vyhrožovat nebudeš.“

 „ Nevyhrožuju ti, jen si beru, co chci“.

 Už se o nic nepokusila. Jen se rovně posadila a opřela hlavu:„ Kaškine, je to tak dávno. Tolik se stalo, že se to začíná čímdál více propadat do hloubky časů. Nebylo to tak důležité, jak jiné strašlivé činy.“ Skřípala, přeskakovala. „ Holofermes byl Leodosovy oči… V podstatě součást koloběhu kolem krále. Až přespříliš důležitý, spravoval všechny naše zatím minimální spojené království. Měl ho rád, dělal svojí práci dobře, snad i přítel, ale mě se to celé nezdálo. On chodil s takovými nápady, jako dobývat Grencii…“

 „ Tak to byla jistá cesta do pekel!“ Naslouchal pozorně.

 „ Přesně. Král neholduje Grencii a asi se toho rychle chytil a mně to celé nedávalo smysl. Tolik inteligentní mužů kolem něco a nikdo mu to nevymlouval, i přesto že věděli, co v Grencii čeká. Nechtělo se mi tomu věřit vážně né a ve vzduchu kolem Holoferma kroužilo zvláštní tajemství. Musela jsem poznat toho, kdo si omotal krále kolem prstu, a tak naivně mu žere takové kraviny. No, zajímalo mě také to, kdo by chtěl semnou soutěžit. Nebylo to tak těžké najít pravdu. Kurýři nejsou, tak spolehlivý, když je někdo královna.

 Ale to odhalení bylo děsivé. Holofermes pouze předstíral, že je perferčan… Byl nastražen k útoku a celá rada to věděla, věděla o chystaném převratu a bála si ho…“

 Skočil jí do toho překvapivě: „ Zavšivené Asdanské svině, že ano?“

 „ Ano. Musela jsem jednat. Víš, ono to nebylo, jako je to teď, ale radši jsem se postavila plně za Perferii než žít jako děvka Asdanského krále.  A tak… Na členy rady jsem se nemohla obracet, báli se o své rodiny o to, že by vyvraždili jejich rody. A Leodos? Nevěřil by mi, znal mojí nevraživost proti němu. Bylo to pouze na mě. Pamatuji si to jako teď, jak jsem vyrazila k němu do komnat. Nevím, k čemu mi to tenkrát bylo, teď bych to udělal jinak… Víš Kaškine, kdybych nebyla královna, zabil by mě… A já poznala jsem, že to sama nedokážu. A také nedokázala. Leodos byl pryč, byla jsem bezmocná.  A to jsem netušila, jakou revoluci jsem nakopla.

 O týden déle bylo zasedání, strhla se šílená hádka pod hlavičkou Holoferma. A příčina?. Já. Ty věci, co říkal, bylo to tak šílené, zlé. Bolelo to. Navrhoval zbavit se mě… Nahradit jinou z šlechtického rodu. Kvůli potomkovi. A všichni jako nakažení se přidávali. Nechápu to, ale Leodosovi to otevřelo oči, došlo mu to moc rychle. Ta zášť to všechno. Vezír mu to řekl, nyní už to vím. A z jeho strany? Nebyla to jenom zášť, nebylo to pouze nenávist ke mně, byl to pokus o načití bezmoci Perferii. Kterou by poté Asdansko lačně sežralo. Byl u zdroje, u toho nejhlavnějšího. Dobu jsme to neviděli, ublížilo to pár pytlům peněz pro chudé.

 To Leodos zabil Holoferma a kusy jeho těla poslal zpět. Ukradla jsem ten prsten přesekané mrtvole toho zrádce. Nemůžu říct, co jsme cítila, nechci ti ani říct, co pro mě Leodos najednou znamenal. Já… Nebylo to lehké období, alespoň pro mě né. Ani pro Perferii, ještě to nebylo tak jednoduché jako nyní, kdy nám všichni padají k nohám.

 Za to ty krysy ještě měsíc na to tyranizovali naše hranice, však pak padli na vlastní chyby.“