Ignorant

Posledních dvanáct hodin, posledních. Před spaním jsem chtěl zavolat z automatu domů, ale nikdo to nezvedal. Už mi bylo jedno, zda-li tím Dozorce naštvu. Směny se mezitím vyměnily. Volal jsem ještě v deset, ale telefon byl teďko hluchý.

Půlnoc.

Nenávidím úvahy o životě a o smrti. Pořád se omílají stejné fráze, pořád dokolečka, ale stejně teď na nic jiného nemyslím. Neumím si vysvětlit, že můj pud sebezáchovy nic nenamítá. Zdá se mi, že to tak musí skončit, že když to neskončí dnes v noci, tak ztratím kontrolu. „Co bude po smrti? Existuje posmrtný život, nebe, peklo, existuje Bůh?“ ptám se nahlas sám sebe a z temného rohu u dveří dostávám odpověď: „Posmrtný život už není, co býval.“

Vůbec jsem nepostřehl, kdy se onen muž vkradl dovnitř. „A, ahoj. To jste vy?“

„Smrt tě změní, hochu, každého změní.“ Pořád stojí ve tmě.

Nedýchal jsem. „Ještě nejsou čtyři. Psal jste, že přijdete,“

„Čas není důležitý, Romane. Přemýšlel jsi nad smrtí, viď?“ Pohnul se, ale stále zůstával zahalen tmou. „Nebe, nebe, nebe… ne, myslím, že nebe je pohádka pro děti.“

Najednou jsem si přál, ať to ještě nekončí, „Prosím,“

„Neboj se, nejde ti o kejhák, tak nepanikař.“

„Copak vy mě nechcete zabít?“

„Ne – já miluji život.“

„Vždyť jsem velké riziko, sám jste mi to napsal.“

Vyšel ze tmy. „Já ne.“ Prohlížel si mě šedýma očima, jako nějaké dítě. „Nemůžu si zvyknout na lidské tvory, jste tak slabí.“ Pousmál se. Z toho úsměvu přecházel mráz po zádech.

„A co když se neudržím a někoho opravdu zabiju?“

„O tom, proč jsi rizikový, mi nic neřekl, takže si zamorduj, koho chceš. Lidé si zaslouží trochu utrpení.“

„To nemůžete myslet vážně.“

„Myslím.“ Zase ten úsměv. „Larry – Dozorce, mě poprosil, abych ti vzkázal, že máš vlastní rozum, tak si máš poradit.“

„Já? Poradit?!“ To se mi snad zdá. „A jak poradit?“

„Nemám čas, člověče. Za chvíli chci být v kině.“

„Cože?“ Nerozumím mu. „V jakém kině, co to má co dělat se mnou?“

Beze strachu z prozrazení otevřel pan popelavý dveře a stanul po boku strážného. Ten si ho ani nevšiml, dál seděl na židli a otáčel stránky pánského časopisu.

„Neboj, brzy porozumíš, všichni porozumí. Hezký sny, člověče.“

„A,“ Ale návštěvník už zavřel dveře. Vyskočil jsem z postele a prudce je otevřel. „Kde je?“

„Kde je?“ Kouknul na mě strážník blbeček. „Kde je kdo? Není už trochu pozdě, abys byl vzhůru mladej?“ Vyměnili jsme si znechucené výrazy a já zalezl zpátky. Jak mohl jen tak zmizet?

Chápu to čím dál, tím míň. Prý zítra porozumíš, to mi to nemohl vysvětlit hned? Proboha ne, nemohl, musel být za chviličku v kině. Co to mlel? Ve Wintonu nemáme kino, které hraje o půl jedné ráno. Nikde takové kino nemají.