. . .
Můj další pohled patřil malé holčičce.
Snad se mi to jenom zdá - napadlo mě.
Všude kolem je tma. Něco mi říká. Co mi to jenom povídá?
Kde jsem přišel? Nedává to žádný smysl.
Jaká chyba? Jakou chybu jsem udělal?
Neznám tě, co po mně chceš?
Já jsem tě opustil?
Co to říkáš?
Jaký trest?!
-
V tu chvíli jsem se probudil ve Wintonu.
To světlo automobilu. Srazilo mě auto, ale jsem naživu.
Ležel jsem na nemocničním lůžku. Bylo to za mnou! Nemůžu tomu uvěřit. Zůstal mi ale ten pocit strachu. Tak daleko od Blackstonu a přesto ho cítím.
Až pak jsem si náhle vybavil, co všechno se stalo. Nechtěl jsem si vzpomenout na nic z těch hrozných věcí, které se staly, takže jsem na doktora uhrál amnézii. Terry se nikdy neozval. A naše Katka? Tak ta se už těžko mohla ozvat. Mrtví nemluví.
Nevím, jestli se někdy můj strach zmenšil. Spíše mám pocit, že se neustále krmí vzpomínkami. Teď už nepotřebuji deník, abych ti řekl víc. Deník jsem stejně použil jen těch pár dnů. S odstupem času už znám odpovědi na spoustu otázek, které v deníku nejsou zodpovězeny.
Například, dnes už slyším zřetelně slova té malé holčičky z bezvědomí. Doslova mi říkala: „Přišel jsi do Komnaty a opustil jsi mě. Budu navždy s tebou. Ať se schováš kdekoli, já tě neopustím. Tady ti dávám dárek, dar vidět. Dávám ti ho, abys na mě nezapomněl. Každou noc uvidíš, jakou chybu jsi udělal. Neměl jsi odcházet. Stal ses jedním z nás, a proto teď za odchod zaplatíš!“
Strávil jsem tehdy celý měsíc v posteli. Spánek mě zabíjel. Zpočátku jsem se přesvědčoval, že to jsou jen noční můry, ale bylo jich tolik! Všechny se děly okolo Blackstonu. Tolik hříchů, hnusu a strachu v jednom městečku. Ty obrazy mám stále ve své paměti. Zkoušel jsem na ně zapomenout. Mnohokrát a neúspěšně.
Sebevražedné nutkání jsem pocítil ihned. Dvakrát jsem si podřezal žíly. Dvakrát mě zachránili a po druhém pokusu mě doktoři zavřeli do blázince. Psychiatři nechápali a jejich léky nepomáhaly. Snažil jsem se hrát podle jejich pravidel, dokud mě po dvou letech neposlali domů. Hned po té, co mě propustili do domácí péče, jsem se opil do bezvědomí. Přísahám, že už se alkoholu nikdy nedotknu. Sen byl najednou mnohem citelnější, jasnější a skutečný.
Po dalším roce pekla se můj sen změnil. Opět za mnou přišla blonďatá holčička. Nevypadala už tak malá, jak jsem si ji pamatoval. Stárla. Mračila se a cenila na mě zuby. Tentokrát mi ale předložila nabídku.
„Myslím, že si na mě dobře pamatuješ.“ řekla a pokračovala chladným hlasem. „Dobře zvaž, co ti navrhnu. Chci tě zpátky. Vždycky jsem tě milovala a nikdy milovat nepřestanu. Chci, aby ses vrátil k nám do Komnaty. Vrátíš mi můj dárek, jestli chceš, ale nejprve se k nám vrať. Přijď zpátky do Blackstonu. Přijmeme tě, vrať se k nám.“ pak se odmlčela.
„Dávám ti týden!“ zněla její poslední slova. Jeden týden beze snů. Ten týden by byl šťastný, kdybych nevěděl, že pak se všechno vrátí. Neměl jsem v úmyslu přijmout nabídku. To, co čekalo v Komnatě, jak nazývala Blackstone, bylo samo Zlo. Raději zemřu, než-li bych se vrátil. Každý rok, se ale znovu objeví a opakuje svůj návrh. Už vyrostla, naposledy vypadala asi na patnáct. Je už to šest let, co jsem ji viděl poprvé.
Co se mě týče, já se schoval očím společnosti. Nestojím o jejich pohledy. Stále mám ten stejný dům. Stále jsem v něm sám. Sousedův kluk se minulý týden oženil a vždycky, když jde kolem, z jeho tváře zeje nechápavost. Říkají, že jsem blázen. Tak ať, stejně mi nepomůžou.
Jediný, kdo mě dodnes navštěvuje, je má známá Jane. Bydlí na opačné straně ulice. Milá holka. Starala se o mě, když jsem přišel z nemocnice, když mě pustili z cvokárny a tak podobně. Dvakrát zavolala záchranku, když jsem proťal zápěstí nožem. Musel jsem ji slíbit, že už to víckrát neudělám a doteď jsem svůj slib neporušil. Ale ten slib nic neznamená. Nic neznamená a ani neznamenal.
Řeknu ti, proč jsem se přes šest let nedokázal zabít. Bál jsem se, že smrt by mě navěky uvěznila do spánku. Napadlo mě to, když jsem držel už potřetí kuchyňský nůž a přál si zemřít. Neudělal jsem to.
Nástěnné hodiny na zdi právě odbily půlnoc. Je čas jít spát. Soukám se z temné místnosti nahoru do pokoje. Stoupání po schodišti mě nezvykle zmáhá. Pod nohou se mi rýsuje teprve druhý schod a já vím, že dnes nechci spát. Jdu do kuchyně a zapínám kávovar. Vidličkou míchám kávu v konvici a srkám dva hrnky kávy naráz. Nevydržím to. I dnes, po všech těch letech, se ten strach z lesa dotýká mého těla. Zhmotňuje se v mé vlastní kuchyni. Co mám dělat? Už tolik let je se mnou, ale dnešní noc se nechci poddat.
Sen, který se mi zdál včera, se mi teď zdá tak prázdný oproti tomu, který teprve přichází. Nedokážu už mluvit o ničem jiném, než o strachu a o snech. Nic jiného neznám a na to krásné mé srdce dávno zapomnělo.
Včera, když jsem zavřel oči, octl jsem se ve starém domě. Znal jsem ten dům. Patřil paní Dweyové. Znal jsem taky ten sen, protože jsem ho neviděl poprvé, a právě proto jsem ho taky nechtěl prožít znovu.
Stal jsem se malým chlapcem, Jackem. Právě se mě nějaký městský maník ptá, zda-li umím mluvit. Nečeká, až mu odpovím, otočí se a s dvěma dalšími měšťáky (Katka a Terry) mizí v lese. Zajímalo by mě, co tady hledají, ale šel jsem zpátky na statek. Líbilo se mi tady. Paní Margaret Dweyová se na mě usmívala a hladila mě po vlasech.
Podívám se nahoru do jejich starých očí. Vždycky měla takový mrtvý výraz. A občas i lesk v očích, jako teď. Něco není v pořádku. Jack věděl, co bude následovat, ale já neměl ponětí. Z hodné paní Dweyové se najednou stalo zvíře. Řvala po celém domě.
Nemohl jsem se probrat.
„Já mu to říkala! Řekla jsem mu to!“ Vrazila mi pěstí. Jednou. Podruhé. Nepřestávala. Vztekle chytila prázdný plechový kýbl a praštila mě po hlavě. Pak jsem jen cítil, jak ta stará zrůda znásilňuje malého nevinného kluka. Ano, říkám pravdu, já to cítil. Ten sen byl skutečnější, než-li sama realita. Nic odpudivějšího si člověk nevymyslí, i když…
Vzpomínám si ještě na jiný sen. Zdál se mi naposledy přibližně před rokem. Opět jsem byl Jack a opět ta stará běhna dostala nával zlosti. Řvala po domě a mrskala se mnou o zeď. Rozbíjela mi talíře o hlavu. Kopala do mě a já se svíjel na podlaze. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten malý Jack se stával silným. Zvedl se v okamžiku, kdy se ta čarodějnice otočila k němu zády a pevně uchytil střep z rozbitého talíře. Vyskočil jsem na ni. Měl jsem obrovský vztek, chtěl jsem jí všechno vrátit. Zabít ji! Nic jiného jsem nechtěl. Jenom bodnout a zabít. Střep se celý zbarvil do ruda, ale já minul. Po zádech jí začala stékat krev. Byla zaskočená, ale netrvalo jí ani sekundu a mrskla se mnou o rozpálené kamna. Zvedla mě a držela na nich a já řval, řval jsem jako svině před porážkou. Moje záda byla v jednom ohni, když v tom její ruka omylem sjela na rozpálenou troubu a její stisk povolil. Škubl jsem sebou a v bolestech se snažil otevřít dveře. Nemohl jsem popadnout dech. Bušil jsem do kliky, ale dveře byly zamčené.
Otočím se a koukám do těch krvavých očí, jak se ženou blíž a blíž a chtějí to samé, co chci já, ZABÍT! V poslední chvíli jsem uhnul a vyskočil oknem na dvůr. Běžel jsem přes dvorek dál ke stodole. Neběžela hned za mnou. Slyšel jsem jak řve: „Smrade, přerazím ti kosti! Zhebni!“ a cítil jsem potřebu jí zavřít hubu. Taková slova ztěží vycházejí ze staré a slabé osoby, kterou na první pohled byla.
Rychle jsem uchopil do rukou kus dřeva opřený o starou vlečku, kterým se míchá žrádlo pro prasata. Čekám těsně za rohem stodoly u hromady pořezaného dřeva. Nechápu, kde se ve mně bere taková síla.
Křik ustal. Paní Dweyová vyšla dveřmi a nasadila na tvář líbezný úsměv. Volala na mě, jako by se nic nestalo: „Jaku, pospěš si. Už máš na stole oběd! Kde jsi? No tak, nezlob a buď hodný chlapec, pojď honem. Ukaž se, zmetku.“
Stál jsem za rohem a ona se pomalu přibližovala. Prošla kolem, ale dívala se jinam a neviděla mou zuřivost. Stála najednou zády ke mně a já mohl udeřit. Viděl jsem krev sršící z jejich zad a věděl, že po mé první ráně jí zůstane obrovská jizva.
V tom v ní něco polevilo. Uvolnila ramena a otočila se. Koukala se přímo do mých očí a mírným hlasem pronesla: „Není cesta zpátky, Jacku.“
Kus dřeva projel přes její lícní kost, klesla na kolena. Cítil jsem se jako vítěz. Jack byl vítěz, dokud nepraštil znovu. Její oči se podlily krví a ta rychle obarvila celou dřevěnou tyč. Sen pomalu končil.
Nevím, jak Jack zakamufloval smrt paní Dweyové, ale od té osudné chvíle byl i on jedním z nich.
Je tady zima. Káva probudila mé tělo, ale nevím, jak dlouho to bude dnes trvat. Každý večer je to stejné. Neumím si zvyknout, kéž by to šlo. Chybí mi láska. Láska do Komnaty nikdy nepronikla. Komnata ji nepoznala. Nezná něhu. Mnoho let si nemůžu vybavit žádný krásný pocit. Všechny tam zůstaly. Tolik ztracených let. Už je zbytečné se o tom s ní hádat, je to zbytečné. Nejsem víc, než přežívající kus dávno mrtvého Tonyho. Není to moje vina. Jejím přičiněním se všechno stalo. Já nechtěl! Znásilnila mě a já o tom nevěděl.
. . .
|