PŘED 6 ROKY
Píše T.Sawer
Bůh stvořil člověka a dal mu schopnost ničit. Stvořil svět a daroval mu člověka. Navždy tyto dvě věci spojil životem a smrtí. Člověk se od počátku řídil svou pýchou, strachem, chtíčem a svědomím. Kdyby člověk mohl stvořit sám sebe, chtěl by některou z těchto věcí?
Chceme strach? Lidé se přece od přirozenosti rádi bojí. Jistěže ho chtějí. Chceme chtíč? Já vím, chtíč není dobrá vlastnost, ale vždycky si ho dokážeme ospravedlnit. A co pýchu? Pýcha tady byla, je a bude. Chceme svědomí? Na tohle neumím odpovědět, i když by se zdálo, že „ano“ je správnou odpovědí, tak já nechci soucítit s oběťmi strachu, s oběťmi chtíče, s oběťmi Komnaty.
Povím ti starý příběh. Zní bláznivě a nebudeš mu věřit. Já mu však věřím. Já neměl na vybranou. Nevím, kdy se vyprávěl poprvé a kdo ho vyprávěl, ale je starší než já, starší než ty sám. Jeho pravda je stejně stará, jako sám strach, chtíč, jako samo zlo a řekla mi ho malá holčička v mém snu. Nechtěla by, abych ho komukoli vyprávěl, ale já musím, protože mám strach, že smrt je opět blízko. Ta holčička, ta holčička je zlá.
Stvoření světa je velmi starý příběh. Ve vesmíru tehdy vznikaly galaxie, hvězdy, komety, hvězdné soustavy a také planety. Planety byly jiné. Jiné, než-li ostatní prach vesmíru. Měly duši. Uvnitř jim bilo srdce. Byly prvními živými tvory a tvorové mají neuvěřitelné schopnosti. Planeta chápe, co je dobro a zlo, protože obojí je její součástí. Možná, že to teď nechápeš, ale na tom nezáleží. Podstatné je, že člověk se jí podobá více, než by ho mohlo kdy napadnout. Myslíš si, že jsem blázen? No, nebyl bys první, koho to napadlo. Ale vždyť člověk je dítětem takové planety a po své matce Zemi také něco zdědil. Co je ale to „něco“?
Dědili jsme mnoho schopností, jak dobrých, tak i špatných. Teď ti povím o místě, kde byla harmonie dobra a zla od počátku narušena. Každá planeta totiž má svou třináctou komnatu. Proč? Protože žije!
Lidé do komnaty ukrývají zlobu, strach, zvrhlé myšlenky, špatné vzpomínky, své noční můry. Co v ní ale schovává planeta? Já to vím, a ty doufej, že to nikdy nezjistíš. Možná je to pouhý příběh. Možná je to sen. Možná je to noční můra. Ale možná – možná uvěříš.
Můj život skončil v ten den, kdy jsem ji poznal. Byl jsem ještě moc mladý, abych chápal, že ona znamená konec. Nemohl jsem se vzepřít její vůli. Nemohl jsem. Pohltila mě. Prosycen její hnilobou, její zvráceností a jejím strachem jsem jí utekl. A jak jsem před chvílí říkal, že Komnata ti může předat schopnosti, tak ani já jsem z ní neodešel jen tak zadarmo. Dala mi schopnost vidění, schopnost vcítění se do svých obětí. Ona mě nechce ztratit, a proto mi dala tento dárek, který je mým prokletím a mou smrtí. Doufá, že se k ní vrátím. NIKDY!
Hned první noc, v mém snu, jsem se vrátil. Navštívila mě malá blonďatá holčička, strašně podobná Katce. Holčička mi řekla o mojí nové schopnosti vidět a cítit lidi v Komnatě, jako kdybych se odtamtud nikdy nedostal. Na některé tváře si vzpomínám, ale některé, některé z nich už zemřeli před mnoha léty a nikdy jsem je neviděl. Také proto teď chci sepsat trochu toho, co o nich vím, aby všechny ty sny, které mě pronásledují, nebyly zbytečné. Nikdy se mi od té doby nezdálo nic krásného, nic co bych si chtěl pamatovat. Chci se teď Komnatě pomstít, a proto ti povím pravdu.
Začnu částmi ze svého starého deníku a pozměním ho tak, jak si to pamatuji, neboť v tom deníku jsou i mé pocity hněvu, chtíče, strachu a nenávisti, které ke Komnatě od počátku patří a ona je jejich matkou. Ten deník psal jiný člověk. Člověk, který ještě nepoznal smrt, nechápal, proč si ho osud vybral a doteď to neví. Psal jsem ho já, ale tehdy jsem ještě žil.
DENÍK
11.října
Dneškem začínají přípravy na naši super výpravu. Těším se na ni už přes měsíc! Málem bych zapomněl, asi bych se měl představit. Mé ctěné jméno zní Tony Sawer, bude mi letos 22 let a zatraceně dobře šukám! Ale to raději nebudu rozebírat nebo to nechám na pozdější a vhodnější chvíli. Mimochodem, mám hnědý krátký vlasy, pěkný frňák a sportovní postavu, že si to neumíš představit? Jsem fakt kus!!! Prostě k sežrání.
A teď se vrátím k těm přípravám. Chystáme s Katkou a Terrym Bakerem malý výlet do hor. Hodláme se naprat jak děla, propařit dva měsíce pod širákem a... škoda, ale v tomhle kecám. Jedeme pracovat!!! JUPÍÍÍÍ
Musíme na propagaci ochrany přírody nafotit pár obrázků z wintonských lesů okolo nějakého maloměsta Blackstone. Třeba ptáky, noční ptáky, denní ptáky a další ptáky, možná se štěstím potkáme něco jiného než ptáky!
Po pravdě, úkolem je zachytit krásy tamní krajiny a ukázat lidem místa, kde stojí za to se podívat. Kdoví, jak to tam vypadá, ale fotky z agentury, co mi Frank Janes ukazoval, vypadaly zajímavě. Ten přihřátý pošuk měl vážně štěstí. Nevím, kde k tomu místu přišel, ale fakt měl kliku, že mu to nikdo nešlohnul a že se nám to teď hodí do kampaně.
12.října
Dnešek nebyl nijak zajímavý, nuda. Sbalit věci do auta, včetně stanu, který měl půjčený sousedův prcek. Měl ho jen dva týdny a málem v něm prošukal podlahu, spratek.
13.října
Konečně se vydáváme na cestu. Terryho obří bachor to málem nestihl a Kat si zase dala načas. Věci máme snad všechny. Fotoaparáty, filmy, kompas s mapou, fusky, oblečení, hrnce, stan, žrádlo, žrádlo, whisky, chlast, chlast, spacáky, papíry, sirky, benzín, svíčky, chlast, chlast, baterky, chlast!!! Očkovaný jsem, hlad nemám, něco mi určitě chybí.
-
Dali jsme si pauzu na jídlo.
Stále nevím, kde je ten blbý Blackstone. Na mapě je zakreslen za nějakým jezerem, ale kolem toho jsme už projeli a nic. Jezdíme dokola jak paka!
Nejhorší je, že noc zřejmě nepřežiju, tak snad ten Blackston brzo najdu. Po mých minulých zkušenostech a zážitcích s Terrym a Kat se mi nikdo nemůže divit. Ten hňup chrní jak poleno a madam se roztahuje, kam to jen jde. Kráva jedna. Kdyby neměla tak pěkný zadek, tak ji tam narvu dynamit. A ten Terryho frňák! Mami, já nevím, zda se chovám jako prase, ale pokud tak někdo vypadá, tak jedině malý, tlustý pašík Terry. Kdyby ve spánku aspoň neslintal. Fuj! Až budu fotit prasata, tak vím kdy a kde.
14.října
Zasraní komáři!
Dnešní den je fakt krásný. Stále prší. Auto odmítá mou autoritu. Naneštěstí jsme už v městečku, teda v tom pajzlu - BlackSHIT.
Fotky z agentury se ukázaly jako matoucí. Jako hodně matoucí!!! Já toho Franka asi zabiju. Kde ty fotky sebral?! Jestli v těchhle lesech něco přežilo, tak to jsou komáři.
Populace čítá přibližně 70 lidí. Každý další mi víc připomíná Terryho babičku, starou paní Bakerovou. Každý z nich má divný kecy a vůbec se chovají divně, jakoby tady v životě neviděli normální lidi. Jenom tak blbě civí. Přesně jako stará paní Bakerová na hajzlu. Brrr...hnusná to vzpomínka! Ty jejich pohledy mě deptají. Nevidí nás tady rádi. Mají to napsaný na čele! Nechápu to. Široko daleko žádná krasotinka pro mě. Je to jak starobinec! Budu blinkat!
. . .
|