-
Zůstala tam. Pořád slyším ten její protivný hlásek, co vlastně chtěla? Jsem v pohodě. Takhle skvěle mi už nebylo od té doby...
Nohy mě nesou pořád rovně. Je zvláštní a zároveň příjemné cítit ten pocit klidu. Je tady krásné ticho. Slunce, které je teď daleko nad mou hlavou, hladí kůru stromů, jeho paprsky se odráží mezi spletitými větvemi a opadlé listí pokrývá černou půdu. Vnímám skrze něj každý svůj krok, slyším jak se mé boty zabořují a lámou jejich strukturu… Mám snad čtyři nohy? Slyším přece ještě jiný zvuk!
Stojím a napínám uši až do dálky. Něco tam je, „řach – řach…“, pořád se to vrací. Zní to jako, stejně jako by někdo nebo něco lámalo stromy. Je to pryč. Nic neslyším, co to mohlo být? Katka přece musela zůstat někde vzadu. Celkem je mi to jedno. Jestli tady něco je, tak se nemusím bát, že si toho dřív nebo později nevšimnu.
-
Okolo se rozléhá zvuk. Vychází ze stromů. Tlumený, takový jsem ještě nikdy neslyšel. Snad výkřik? Co je třeba udělat člověku, aby takhle vykřikl? Byl to člověk? Byl to výkřik? Nemůžu se spoléhat na své smysly, nevěřím jim. Nevěřím tomuhle lesu! Strach se mi vrátil do krevního oběhu. Dusící, ochromující, mrazivý strach. Strach z neznáma. Vrátil se. Vzduch okolo mne dostal jméno. Je zpátky.
Trhl jsem sebou, podíval se za sebe. Nic. Přede mnou stromy. Ticho. Vlevo, vpravo, všude byly stromy! Zvuk ustal. Klídek, chlape, třeba to byl pták. Přesvědčuji jedno své Já, že to, co slyšelo, byl jen výplod fantazie. Nevím, kolik minut tady stojím připoután do země a neschopen orientace, ale do reality mě vrátil hlad.
Jídlo dávno zmizelo a já jen uvažoval, čím naplním žaludek. U jednoho stromu se s nezájmem plazili dva slimáci. Proč ne, slyšel jsem, že lidé jedli horší věci.
Rozdělal jsem oheň a postavil stan, za pár minut byla večeře hotová. Nechutnají špatně. Zajímavá chuť, jako bych do sebe cpal něco, co jsem už ze sebe jednou dostal. Fuj! Tohle nepůjde.
Začíná pršet.
-
Tma přišla rychle a pokryla celý les. Ležím ve stanu. Pozoruji plátno na stropě, jak se skrz něj snaží prorazit dešťové kapky. Hlad mě neopouští, ale snažím se promyslet svou situaci. Les je obrovský a já nemůžu postupovat špatným směrem příliš dlouho. Lidé z Blackstonu museli postřehnout, že není něco v pořádku. A Jack, Jack se určitě vrátil zpátky a … Vždyť on to nevěděl, nikdo to neví. Co jsem to vůbec před tím říkal? Jack mě opustil? Teprve teď si vybavuji onu událost, která se stala v noci, než Terry zmizel. Mluvil jsem ze spánku, ale byl jsem vzhůru, co se to tehdy stalo? Neumím si odpovědět.
Auu. Křeče neustupují. Kurva, vždyť já jsem sám! Kde jsou všichni? Už si vzpomínám. Terry mě zradil. Katka. Co udělala Katka? Kde vůbec je? Proč jsem se na ni vykašlal? Co se jim asi stalo? Snad se Terry dostal zpátky a zavolal pomoc. Proč jsem to vlastně udělal? Proč to dělám? Chybí mi odpovědi. Jsem v tom teď sám, proč vlastně? Vím, kdo může za tuhle situaci, vím to! Slyšíš Bože! Já už to vím, vím. „SERU NA TEBE!!!“
Kap, kap, kapy, ŘACH! Vrátil se. Nevěřím tomu, co slyším, ale slyším to. Ozývá se to ze všech stran. Je stejný jako minule. Rozléhá se lesem a naráží do mokrého stanu. Něco mu dává sílu. Neslábne. „Řach- řach -…“
Nemá cenu vnímat strach. Ten mě už doprovází od chvíle, co jsem ztratil víru. Zní stejně jako lámání obrovských stromů, zní v mé hlavě, zní v srdci. Nechci slyšet, nechci! Tělo už neovládám. Nesnesu to! Buším hlavou o zem, ale neodchází. Stále neodchází! Až teď.
Noční déšť je pryč. Je to horší než kocovina. Jak dlouho už tady ležím? Celou noc? Den nebo dva?
Moje hlava. Sakra! Bolí to. Tolik zaschlé krve z jedné rány. Rány, díky které se vracím zpátky do pekla. Může být něco horšího než přežívat? A dnes? Co se změnilo? Nic. Jsem pořád ztracený. Teď už tuším, že jsem východ našel. Je jím smrt. Jedině ta mě vyvede z pekla …nebo naopak…
„Au“ Měl bych pokračovat. Dělám to zase - balím stan. Věřím snad stále? Věci jsou čím dál těžší. Nechám tady oblečení, hrnec a foťák. Kdoví, třeba to už dneska vzdám. Křeče v žaludku ještě nabírají na síle a hlad mi buší celým tělem. Ještě musím, ještě chci pokračovat.
Opět se mé nohy boří do té známé země. Ten hlad, nedokážu myslet na nic jiného. Mou pozornost najednou upoutá vzdálený strom. Pomalu očima prozkoumávám jeho obrysy a jeho kmen. Něco u něj leží. Pomalu se přibližuji. Čím blíže jsem, čím lépe rozeznávám obrysy, tím více krve se mi hrne do nohou. Nakonec jsem přiběhl ke kmeni a uviděl ji. „Katko.“
Je bílá jako stěna. Oči má otevřené, hrůza a děs z nich přímo dýchá i teď. Tělo má promočené. Bože, co jsem jí to udělal? Proč jsem to udělal?! To jsem nebyl já. Teprve nyní mé oči shlédli zbytek celého těla. Bylo deformované. Každou kost v těle musela mít přelomenou alespoň dvakrát. Co se stalo?
Najednou jsem si to uvědomil. Bylo to kolem, v noci i ve dne. Ten zvuk, který slyším. Lámání větví. To nebyly větve!
V tom moje oči zahalila mlha, ale cítil jsem se silný, silnější než dřív. Cítil jsem, jak mými žilami protéká nová krev, její krev.
Když mlha odešla, uviděl jsem ji znovu. Co jsem to udělal? To přece nejsem já! Co to dělám?! Otázky, na které jsem nechtěl znát odpovědi, se mi hrnuly do mozku. Její tělo teď bylo roztrhané a mé křeče pozvolna mizely. Jak se to stalo? Hlad tohle přece nemůže ospravedlnit! Nebo ano? Vždyť už byla mrtvá. Vždyť nic necítila. Ale vždyť já ji zabil! Musím na to přestat myslet, musím zapomenout. Jednou se to stalo, protože se to muselo stát. Neměl jsem na výběr a ani ona neměla. Nebudu na to myslet. Nikdy.
Rychle jsem se zvedl a pokračoval dál, zaskočil mě závoj noci, ale neměl jsem pomyšlení na spánek. Musel jsem jít dál. Pořád jsem byl v tom lese a nechápal. Slyšel jsem teď smích. Už tady nebyl ten zvuk. Jen smích. Hlasitý, mrazivý a zřetelný smích. Jako bych šel v doprovodu obrovské skupiny duchů. Přísahám. Já je vidím. Jsou kolem mě. Je tady Jack a usmívá se na mě. Berou mě jako sobě rovného, ale já nejsem jedním z nich. Nechci být.
„Není cesta zpátky, Tony.“ Ten retardovaný hajzl. To on…
Chci ven z lesa. Musím najít silnici nebo Blackstone. NE! Blackstone najít nechci, nechci se tam vrátit. Je tam něco, čeho se bojím. Cítím, že Blackstone ví o všem, co se děje. Ví o tom. Nedokážu si to vysvětlit. Blackstone to ví, já to cítím. Ví to.
Něco slyším, blíží se to. Všude jsou duchové. Nevidím přes ně. Jsou jako hustá mlha. Vpravo se něco pohybuje, jako by vycházelo slunce. Pořád se zvětšuje. Běžím k němu. Oslepuje. Bože, to je… DO PRDELE, …
- konec deníku -
. . .
|