. . .

Během těch let jsem mohl dlouho přemýšlet o důvodech, příčinách a osudu. Říkám osudu, ale v tomhle osud nemá co dělat. Osud by chtěl, abych zemřel tam v lesích a já tam zemřel. Teď už ničí osud neovlivním - ani svůj vlastní. Možná si říkáš, že to jsou slova zbabělce, který všechno vzdal a snad máš pravdu. Ale já kdysi chtěl bojovat a bojoval s ní. Dneska už bojovat nechci. Chci jen utéct, ale to nejde.

Končím s touhle zpovědí, je stejně marná jako můj osud. Vrátím se zpátky k mým snům.

Ocitl jsem se v těle vraha. Viděl jeho očima. Bylo v něm něco zvláštního. Nikdy dřív jsem neměl klidnější sen, nebyla v něm téměř žádná bolest, žádné slabosti, žádný strach. Byl silný i v okamžiku, kdy ho zdravila smrt. Jeho jméno bylo Ralf Rock.

V prvním okamžiku jsem si pomyslel: „Bože, ta zrůda má čisté svědomí, žádné výčitky, jen silnou vůli.“

Sedím v autě a šerif mě veze na popravu. Koukám na jeho zátylek. Chci mu vysvětlit, že to není moje vina, ale vždyť on to ví! On mi nepomůže, ani mi nechce pomoct. Je otcem vraha. To on si při popravě bude ospravedlňovat své činy.

Budou mě linčovat.

Nikdo mi nevěří.

Žádný soud, jen linčování.

Mám právo na soud, šerife. Jsem nevinný a vy to víte!

V duchu se modlím, když v tom slyším zřetelně své myšlenky, zřetelněji než v jiných snech. Modlím se. Modlím se, aby mi Bůh odpustil, že jsem jí nepomohl. Ralfovy myšlenky mi ukázaly další pravdu. Šerif Dwey měl svého andílka, kterého miloval nade všechno na světě. Jeho dcerka bylo to jediné, co mu po ženě zůstalo, ale byla nemocná.

To já nebyl vrah! To jeho dcera. Ta holčička Margaret. Její záchvaty byly nepředvídatelné, bezcitné a krvavé. Běhala po lesích. Nikdo neměl podezření, ale její otec to věděl. Požádal mě o pomoc. Myslel, že ji vyléčím a já selhal.

V Ralfovi nebylo tolik krutosti, aby ji udal a kdo by mu to uvěřil? Chtěl ji vyléčit, strašně si to přál.

Malý krvelačný upírek Margarit Dweyová. Naposledy jeho pomoc odmítla. Pohrdala jím. Hodila všechno na něj. Svou kamarádku zabila a nakonec ji použila proti němu. Udala ho a pak přestala.

Proč přestala? Protože dosáhla svého cíle. Dýchal v ní malý vrah a génius zároveň. Změnila lidi na nestvůry. Přetáhla je na svou stranu.

Jak je přinutila se změnit? Otec tomu pomohl, ale musela mu slíbit, že s tím přestane a on ji uvěřil. Pomohl ji, blázen. Nastražil při prohlídce domu krvavý igelit a teď hodlá pro lidi uspořádat malou soukromou popravu. Bez soudu, bez lítosti.

Viděl jsem oprátku a všechny ty oči, které volaly po pomstě, po smrti, po vraždě nevinného. Chápal jsem je, lépe než si uvědomovaly. O chvíli později jsem ucítil oprátku kolem krku. Stisk zubů. Poslední odříkání. Svaly se napnuly.

Škublo to a do hlavy se mi hrnula krev. Oči mi lezly z důlků a já povolil.

Konec Ralfa Rocka, ale ne konec mého snu. Přihlížejícím to bylo málo. A já stále trčel v něm.

Proč měl otevřené oči? Proč jsem musel vidět všechny ty kameny, které se na mě snesly?

Kamenování mrtvého nebylo na programu. Šerif bezmocně stál a ospravedlňoval si svůj čin. Hleděl mi do tváře s ustupujícím studem, ještě i v okamžiku, kdy se seznamoval s Komnatou. Litoval jsem toho hlupáka.

Vždycky jsem věřil, že člověka to pohltí, jen když někomu ublíží fyzicky, ale šerif Dwey mě přesvědčil o opaku. Možná, že nedostal na vybranou. Měl snad udat svou milovanou dcerku? Nikdy. Co by si bez ní počal? Byla to jediné, co mu zůstalo.

. . .