15.října
Další bezva den. Můj tým má už stejné výčitky. Proč tu jsme? Hotel jsme sehnali, ale jaký?! I prase v chlívku se má lépe. Zima a brouci, to je heslo té babky, co nás ubytovala. A to bylo řečí, že co tu chceme, kdy odjedeme, ať se chováme slušně. Stejně spíme nakonec v nějaké stodole. Baba otravná. Hlavně, že se jí zavřela huba, když ucítila prachy. Jmenuje se paní Dweyová. Nikdy jsem takové příjmení neslyšel. A ty její staré oči. Staré, prokrvené a mrtvé. Hned bych ji poslal do krematoria.
Ta její domácnost je vůbec divná. Bydlí na bývalém statku a na tom statku, nebo co to vlastně je, jí pobíhá nějaký nemytý, retardovaný blbeček. Asi její vnuk, těžko říct. Prostě domácí strašidlo.
A ohledně těch keců, co mají lidi: v životě jsem neviděl komunitu, která by byla víc pověrčivá. Máme se mít na pozoru, že jsme tu noví a lesy neznáme a tak dále. Vyhrožovali? Nevím, neznělo to jako hrozba. Ten tón hlasu. Asi měli strach. Z čeho ale? Ne, strach to nebyl. Oni se nebojí.
16.října
Pořád myslím na jejich výrazy. Jsou tu divní. Asi jsem paranoidní, ale mám z nich husí kůži. Začínáme se všichni konečně připravovat na první cestu do terénu. Chci už odsud odejít. Musím zjistit, kde se dá nafotit dobrý matroš a snad nám někdo poradí. Vypadá to, že ta stará babka (paní Dweyová) je ochotná nám pomoct. No, zdarma hubu neotevře, to je jasný.
pozn.: Novina dne = Koupel tady stojí za hovno. Neteče teplá voda.
17.října
vysvětlivky:
[ červený zombík = místní s prasečím ksichtem
modrý zombík = místní s prasečím výrazem ]
Domácí mi ohromně nerada povyprávěla celou historii okolních lesů a taky cosi, co mi raději neměla říkat. Stála mě pajdu, držgrešle! Ale určila směr naší celodenní výpravy, takže aspoň nějak je užitečná.
6:00_Za prvních slunečních paprsků vycházíme z Blackstonu. Plánovaná trasa vede přibližně 15 mil na sever skrz zdejší les.
7:30_První přestávka. Jsme nejspíš už v půli cesty. Musíme zdlábnout trochu toho místního jídla a kouknout se do mapy. Postupujeme poměrně pomalu a není divu, je to samý kopec, strom a listí.
8:30_Stezka se totálně ztratila v listí. Jdeme podle kompasu pořád na sever, nic jiného nám ani nezbývá.
9:30 _ Museli jsme sejít z trasy a postupujeme dost pomalu.
10:10_KONEČNĚ. Náš tým narazil na malý palouk, o kterém nám říkala paní Dweyová. Je tu příjemný vzduch a louka je stále pokryta ranní rosou. Ó, jak poetická jest má dušička. Jediným zklamáním zůstává nedostatek materiálu pro focení. Potřebujeme alespoň pár záběrů místní fauny.
13:15_Můj první dojem byl špatný. Kvalitních fotek máme pro dnešek dostatek. Hlavně orel skalní nás překvapil. Vyrážíme nazpátek, abychom stihli dojít před setměním. (Kat to tady pokřtila na “Orlí louku“)
18:00_Návrat do Blackstonu byl zajímavý. Vypadá to, že na paní Margaret Dweyovou, budiž ji země lehká, se za stodolou sesypala hromada dříví. Musela prý přijet záchranka až z Wintonu. Samozřejmě, že mohl přijet hned i pohřebák. Winton je nejbližší město, kde mají doktora, a proto taky všichni, co bydlí v Blackstonu, dojíždí 40 mil za ošetřením.
Jen mi vrtá hlavou, jak zavolali tu záchranku? Neviděl jsem žádný telefon. Elektrické dráty končí zároveň s Blackstonem, tak ztěží mají pevnou linku. A že by měli mobil? Vždyť ti nemají ani rádio. Ani ten můj mobil tady nechytá signál, nechápu to.
Pozn.: Farář už i určil datum pohřbu. Dneska večer! Chápete tu rychlost? Já ne. Je to frajer, farář rakeťák. Mimoto červení zombíci, příbuzní naší „hodné“ paní Dweyové, nás nadále nechtějí trpět. Vracíme se ke stanování.
18.října
Prozkoumali jsme okolí. Já se poptal na pár věcí, a už zítra zase míříme na Orlí louku stanovat. Hodláme odtamtud pokračovat blíže k horám.
-
Včera ráno před tou strašnou událostí jsem se dozvěděl od naší zesnulé paní domácí, že tyhle kopce mají své tajemství.
Když byla paní Dweyová ještě malá, starostoval zde jeden doktor. Skvělý psychiatr a chirurg. Jmenoval se Ralf Rock. Bezproblémový, milý a nejvzdělanější občan. Každý mu byl vděčný, že se stará o přísun léků.
Mohlo mu být asi 40 let, když všechno začalo. Především díky němu se z neznámého zapadákova stávala velice nadějná obec. Často se vydával na procházky do zdejších lesů. Tvrdil, že okolní lesy mají své kouzlo. Začal od státu kupovat lesnaté pozemky u velkého jezera Stone, protože si přál v budoucnu vydělávat na rostoucím cestovním ruchu. Byl to ten nejváženější občan v širokém okolí, místní celebrita.
Pak to přišlo! Dr.Rock, jak mu tady všichni říkali, měl slabost. Ne, že by na tom bylo něco divného, každý nějakou má, ale tou jeho byla krev. Krev byla jeho skrytou “úchylkou“, přesněji krev malých děcek. Nikdo neví, kdy to začalo, ale v okolí jezera zmizela malá holčička. Ze začátku se úřady domnívaly, že nepozorným rodičům se jejich potomek zatoulal do lesů, ale…
Omyl! Zatoulali se další caparti a o měsíc později místní šerif hledal celkem čtyři děti. Nikdo nevěděl, nikdo netušil, nikoho ani nenapadlo, že jeden jejich soused, starosta, lékař, že jejich přítel skladuje malá těla dětí ve svém domě pod hromadou uhlí.
Starosta ale nebyl nenasytný, byl však nervózní a psychopat. Když už to bylo příliš riskantní a když už policie chtěla prohledat všechny domy, potřeboval se zbavit těl. Zbytky tří obětí spálil v peci. Nezná se důvod, ale nezlikvidoval tělíčko své poslední oběti. Kdyby tehdy spálil i to, události by jistě nabraly jiný směr.
V noci obalil dívku do igelitu a naložil do kufru svého vozu. Venku pršelo. Autem pak vyjel k jezeru Stone. Vysedl a neomaleně zkontroloval okolí, zda v blízkosti nekempuje žádný svědek. Pochyboval, že by se tady mohl kdokoli zdržovat, když se obecně vědělo, jak je to nebezpečné. Ve tmě nikoho neviděl, a tak zariskoval.
Vhodil holčičku do studené vody. Naposledy se ve světle auta otočil k jezeru a jel domů.
Dešťové kapky bušily na hladinu jezera a celý jeho nepochopitelný čin měl jedno velké ALE.
Na břehu stanovala šerifova dcera Margaret Dweyová, která se shodou okolností stala svědkem. Proč stanovala sama? V dešti? U jezera? Doma se s otcem pohádala a na truc utekla zrovna k jezeru. (Chtěla otce nasrat, je mi to jasný.)
Rock si mohl všimnout malého stanu dál od auta, ale les, tma a déšť ho zaslepili.
Viděla ho a to byl jeho konec. Ustrašená dívenka Margaret ho viděla. Viděla ve světle auta, co táhne do jezera. Osobně doktora Rocka znala. Znala také svou kamarádku Lissy a její tvář. Mrtvou tvář.
Jako dcera šerifa také tušila, že jí otec neuvěří. Neměla moc možností, ale náhodou měla svůj foťák. Znáte tu mašinku, se kterou fotíte a hned z ní lezou fotky? Tak přesně tenhle foťák.
Vytáhla Lissy z vody a pořídila pár snímků. Konečně měla důkaz.
Margaret utíkala v dešti domů a všechno pověděla otci, který okamžitě povolal místní policii. Policie vtrhla ke starostovi. Toho policie vytáhla rovnou z postele a po nalezení důkazu zatkla. Co ho usvědčilo? V peci se žádné zbytky kostí nenašly, a ani v kufru nebyly kapky krve.
Na zahradě v odpadcích se však našla jiná věc. Obyčejný igelit, v němž v noci byla zabalená Margaretina kamarádka, obsahoval vlasy, zaschlou krev oběti a Lissynin prstýnek. Doktor byl šílenec a nebyl totální debil, zametal za sebou všechny stopy, ale nakonec mu to nevyšlo. V noci už byl Ralf Rock unavený a spálení igelitu odložil na ráno.
Jeden důkaz, ale jasně ukazující na vraha. Kapky krve. Vlasy. Prstýnek.
Pak proběhl rychlý proces, kde se Rock přiznal a následovala poprava. Ralf Rock zemřel a s ním i celý Blackstone. (Miluju ironii.)
Brutální vrah Ralf Rock zabíjel v okolí tohoto jezera děti rodičů, místních občanů a šerifových přátel. Ralfova údajná pedofílie se ukázala jako novinářská kachna, ale vyšla na povrch skutečnost, že ty malé holčičky, kterým nebylo více než deset let, před smrtí několik hodin krutě mlátil. Lissy, kterou vyhodil do jezera, měla rozdrcené kolena a proseknuté hrdlo. Z těla jim zaživa vypumpoval krev a zlámal kosti. Co s krví a těly přesně dělal, nikdo neví. Celebrita Ralf Rock nastavil druhou tvář.
Myslím, že paní Dweyová ráda přehání, ale něčemu by se i dalo věřit. Dost pochybuji, že nějaký starosta Rock existoval. Spíš bych se přiklonil k názoru, že mě chtěla vystrašit, a tak mi včera věšela bulíky na nos. Ale fantazii měla, to jí musím nechat.
No co, teď dýchá hlínu a nikdo z místních, kterých jsem se ptal (dvou modrých zombíků na chodníku a toho retardovaného synka), mi nehodlá potvrdit její pohádku.
pozn.č.1:
Celý tenhle případ měl dále vliv na rozvoj Blackstonu. Nikdy to už nebylo jako dřív. Blackston umíral. Lidé se nemohli zbavit strachu. Soused nevěřil sousedovi. A teď i tuším, proč nás nevítají, ale nedeptá mě to! Všichni v tomhle hnusném zapadákově mi můžou políbit prdel! Vždyť je to minulost a to je děvka, která už podruhé nikomu nedá.
Říkalo se, že spoustu lidí dětský masakr změnil. Lidé se proměnili na červené a modré zombíky! Někteří měli obavy zůstávat v Blackstonu, a tak se odstěhovali, příbuzní obětí ale zůstávali a zavládlo smrtelné ticho. Proč zůstali?
pozn.č.2:
Tahle část zápisků a poznámka číslo jedna jsou smyšlené, pokud si to ta zdechlina vymyslela. Štve mě jen, že když teď chcípla, tak musím spát v autě s těma dvěma. Ale dobře, že je po ní. Aspoň mi už nebude vymýšlet další šílenosti a ničit mi spaní.
Slyšíte mě paní Dweyová? Doufám, že teď hoříte v pekle! Za ten můj dnešní sen si to zasloužíte! Vstával jsem upocený jak prase.
. . .
|