. . .
Je mi hrozně, vážně hrozně. Vím, že to stejně přijde. Je mi zima. Myslím, že je teď leden nebo některý zimní měsíc, protože nedávno lidé tam venku zpívali koledy. Okna zahaluje mrazivá vrstva ledu. Já usínám! Nevím, jak tomu zabránit. Přichází. Už přichází. Pomozte mi. Prosím!
Nůž na druhé straně kuchyně, je ostrý. Nedávno jsem ho brousil a myslel jsem na to, ale nemohl jsem - ještě ne. Ale dnes, dnešní den je jiný. Není jiný, je pořád stejný. Už proto bych měl. Nebo ne? Proč ne? Ztratím tím něco? Nesmím usnout, NESMÍM! Chci ti povědět ještě o jednom snu.
V onom snu, který hodlám zapsat, jsem se octl na místě, které mi připadalo strašně známé. Dobře jsem ho znal. Ležel jsem v mém vlastním stanu. Byla noc a bylo mi strašně špatně. Přísahám, že ty křeče jsem znal, ale nečekal bych je u Terryho tak brzo. Cítil jsem obrovskou nechuť, která přerůstala v nenávist. Cítil jsem hlad. Koukl jsem se doleva na Katku a na Tonyho. Oba vypadali, že spí. Nemohl jsem to vydržet. Musím je opustit, však oni si nějak poradí. Už to nevydržím.
Pomalu jsem se vysoukal ze spacáku a do baťohu cpal zbytky jídla a vodu. Vzal jsem jen jídlo a vodu. Všechno jsem tam nechal.
Do spacáku jsem narval špinavé oblečení, aby jim hned nedošlo, že tu nejsem. Opatrně jsem přelezl své kamarády a tiše vylezl ze stanu. Vyběhávám ze stanu rovnou do tmy. Běžím bez rozmýšlení. Neviděl jsem na krok. Jen jsem běžel dál a dál do tmy.
Po dlouhém běhu, který připomínal spíš slepeckou dráhu, jsem padl vysílením na kolena. Všude okolo mě byla tma, ale já ji nevnímal. Shodil jsem ze zad batoh a ze sáčku vysypal jídlo. To nemůže stačit. Je ho málo, strašně málo! Snědl jsem ho během minuty. To nestačí. Proboha! Co teď? Musím se vrátit. Kudy? Do prdele, kde to jsem?
Zpanikařil jsem. Chvíli jsem běžel doprava, pak doleva a nedokázal si vybrat směr. Padl jsem do listí a brečel jako kluk. Musím se vrátit. Vždyť jsem sám. Vždyť umřu! Běžím. Klopýtám. Hlavně rychle.
Všude kolem nemilosrdný les, studený měsíc nad hlavou a pocity strachu. Slzy v očích mi brání v chůzi. Všude je tma. Je tma.
Volám. Ne, přímo řvu: „Tony! Katko! Kde jste?“
Ticho. „Ozvěte se! Prosím!“ nepomáhá to. Něco se hnulo. Tam přede mnou.
V měsíčních stínech jsem rozeznal stojící postavu. Rozběhl jsem se k ní, ale v okamžiku, kdy promluvila, jsem znejistěl. Její hlas byl studený - jako led.
„Co chceš?“
„Chci se vrátit.“
„Není cesta zpátky!“ trpce odpověděl Jack.
Něco nebylo v pořádku. Nepoznal jsem ho. Znal to tady a pro mě znamenal vysvobození. Nechápal jsem to a přistoupil k Jackovi o něco blíž. Byla noc, ale tma se ještě více zhmotnila, když mě zasáhl. Jack bez varování mávl jakýmsi klackem a poslal mě k zemi. Přísahal bych, že to, co kdysi znamenala Margaret pro své kamarády, to samé teď znamenal Jack pro všechny v Blackstonu. Komnata v něm znovu procitla.
Teď a tady stále sedím u stolu a usínám. Ten nůž už nevisí na druhé straně místnosti. Svírám ho v pravé ruce, ostří tlačím pod dvě staré jizvy na zápěstí. Neříznu. Nemám tolik síly. Je to téměř pět let, kdy jsem to zkoušel naposled. Bál jsem se věčného spánku, proto jsem to nedokázal. Bojím se toho stále. Neříznu, ale čekám. Čekám, dokud kůže nepovolí a nůž ji neprotrhne. Mám strach.
Bojím se.
(konec zápisu)
|