DOPIS

Komnata měla na svém začátku smysl. Nelidský, ale přirozený. Kdo mohl tušit, kam až to povede. Její první oběti by mohli o tom vyprávět. Proč je ale nazývat oběťmi? Vždyť právě oni si to zasloužili. To až my jsme spráskaní psi, tedy možná. A právě to „možná“ mi zakazuje odsuzovat Komnatu. Těch pár let, které jsem strávil na její odvrácené straně, mi otevřelo oči.

Poslouchal jsem příběhy mrtvých lidí. Ač umřeli, dokázali vnímat zármutek a radost. Pravda, radostných příběhů nikdo moc neznal, ale dávalo nám to určitou naději, že žijeme. A pak do toho všeho vtrhnul Tony.

Chudák, dlouho se trápil, nebo bych měl spíš říci trestal? Měl v hlavě všechno pomotané a zešílel. Odešel od kolonie a trávil čas v nekonečných lesích. Rozhodl se sám a my respektovali jeho přání. Nebyl první, kdo se takto rozhodl. Nejednou se stalo, že nově příchozí nebyl dobrý člověk. Sice ho na stranu zla dostala Komnata, ale když se prostřednictvím Komnaty někomu zalíbilo ubližovat druhým, neviděli jsme cestu k jeho nápravě. Takoví lidé odcházeli do lesa a už se nevraceli.

Tony, když přišel, nikoho nezkoušel zabít, ale zbláznil se. Nechali jsme ho jít a zapomněli. Utekl skoro hned po příchodu, ztracená existence.

Jednou se však vrátil. Seděli jsme před kostelem a modlili se, ale on přiběhl k davu a začal se probíjet ke schodům. Tam stanul pod věží a šíleně zařval. Přerušil naši modlitbu, aby nám vyprávěl o snu. Tvrdil všem, že ve snu navštívil nitro Komnaty. Tvrdil nám, že zná cestu domů, že ví, jak otevřít cestu zpátky, nějaký portál, nebo tak něco.

Tvrdil nám, že zná cestu domů!

Taková blbost!

Litovali jsme toho blázna. Nevěřili jsme, protože každý věděl, že mrtví nespí, že nemůžou mít sny. Věřili jsme jen tomu, co jsme viděli a my viděli trosku, která se nedokázala vyrovnat s faktem, že neexistuje cesta zpátky. A tak Tony odešel podruhé, sám a zoufalý.

Zoufalec. Každý o něm takhle mluvil. Zoufalec. Ztracená existence. Stále se to omílalo.

Pak se však stalo něco divného. Tony, ten blázen, se vrátili a usedl v kostele. Za pár minut kostel obklopili všichni z kolonie. Jen tam seděl na zemi pod oltářem a mlčel, čekal. Ale na co? S nikým se nebavil a neodpovídal na otázky. Čekal dlouho, tak dlouho, až se okoukal a přestal nás zajímat. Já byl první, který ho šel navštívit, když zmizel.

Vejdu dovnitř. Volám jeho jméno. Opakuji volání. Ticho. Nikdo neodpovídal. Byl pryč. Jen prázdný kostel, holé zdi, naprosté ticho.

V prostoru u oltáře však bylo něco nového. Nešlo to vidět a já tím prošel, když jsem hledal zmizelého blázna. Ona část prostoru u oltáře mne přenesla sem, zpátky mezi živé, kde už na mě čekal Tony a smál se od ucha k uchu. Nedošlo mi to hned, trvalo mi pár minut, než jsem tomu uvěřil, ale vrátil jsem se.

Postupně pak přicházeli noví a noví známí z druhé strany a my se těšili z druhé šance. Druhá šance, takový nesmysl. Jsme mrtví. Zůstaly jen pocity, kterých se teď horda mrtvých nemohla nabažit.

Chtěli je uspokojit, chtěli se radovat. Prozatím stačilo, že se vrátili, ale dlouho to nevydrželo. Potřebovali se smát, aby žili a po skupinkách utíkali do města. Vraceli se k ránu vždycky před svítáním. Zdravý rozum je tehdy brzdil, ale rychle pominul.

Jednou se skupinka asi pěti mrtvých vrátila oblečená do perfektních obleků. Lidé, kteří umřeli před více než dvěma sty lety, se podivovali nad novými módními trendy a kladli zvědavé otázky. Nešlo je udržet, chtěli víc a chtěli to všichni.

V důsledku nových požadavků se muselo naše centrum přestěhovat do Wintonu. Ale kam? Nemůžete se postavit na denní světlo s naším obličejem, vždyť jsme z popele.

Raději přejdu k věci. Kroky, které mrtví podnikli, nesly následky a ty nešly zadržet. Snažili jsme se, ale bylo již pozdě. Brzy se stane něco strašného. Něco, co si ještě teď neumím představit. Změní to tvář světa, kterou známe a jsem skutečně rád, že mohu přátelům pomoci utéct.

Nevím, možná už Winton obklopila armáda, ale to nevadí. Projdeme skrz a celou kolonii necháme za sebou, ať se s živými vypořádají po svém. Spálíme za sebou mosty. Já, Katka, Roman Lens, jeho sestra, Larry, Steve i Tony. Ano, bereme ho sebou. Bereme Tonyho, ač je to blázen, ale nejsme blázni všichni, když doufáme, že se nám podaří utéct před minulostí, před Komnatou, před sebou samými? Jsme cvoci!

Terry Baker