-

Potřebujeme omezit příděly jídla. S takovým tempem by vydrželo jen po večer. Odteď jen půl paštiky a dva krajíce chleba, a to ráno a večer. Vím, že se to tady nikomu nelíbí - ani mně, ale je to nejspíš to nejlepší, co se snad dá udělat. Pokud příděly budeme dodržovat, nemělo by nám jídlo dojít dříve než zítra večer nebo další ráno. To už snad budeme někde poblíž civilizace.

Terry je na tom bídně. Ráno brečel, teď přestal mluvit. Každý z nás je na tom stejně. A Katka? Ženská, nevyznám se v ní. Když si ji prohlížím, řekl bych, že je to chuť přežít, ale při pohledu do jejích očí vidím jen vztek a odpor. Možná na mě, možná na sebe, snad na tenhle zasraný les, těžko říct… Určitě mi vyčítá, že jsem to já, kdo tenhle šílený výlet vlastně zorganizoval. Mě to sakra taky mrzí!!!

-

Oproti ránu mám v hlavě novou pitomou myšlenku, která mě užírá. Kompas a mapa, dvě věci, které by mi měly pomoct. Dvě věci, které mě dostaly až sem! Ty věci, které si ze mě dělají prču! Nejlepší by bylo, kdybychom se jich zbavili.

Co to sakra žvaním?! A proč ne? Prostě je někam zahodím a budeme na tom stejně jako teď a ještě o pár gramů lehčí. Hlavně dát pozor, ať mě při tom ti dva nevidí. Nechci riskovat, že by byli jiného názoru. Musím to udělat! Za každou cenu! To ta mapa za to může a ten zasraný kompas!

-

Stany už stojí a večeře byla bravurní. Už dlouho jsem si tak nevychutnal večeři. Paštika a krajíce chleba, hmm... pravá delikatesa… Připadám si fakt nádherně. Je to prča, haha… Nikdy nevíte, kdy dostanete hlad na něco tak bombastického.

Dal bych si ale trochu kuřecího nebo něco na zahnáni těch křečí. Ti dva ňoumové mě začínají srát. Teď, když s nimi začnete mluvit, jsou jak praštění. Neumí mluvit spisovně a pořád na mě řvou! Aspoň ta kráva, tak ta jo! Prve mlčí, pak řve, pak mlčí, pak řve a dokola a dokola a dokola! Ať se jde zahrabat!

Ach, ten náš citlivka Terry, chudáček můj maličký, zase si odskočil na samotu do lesa. Asi si tam honí buka. Haha, zítra mu udělám pěkný trapas, ať ví zač je toho loket! Šmejd jeden. On si myslí, že se všechno točí jen kolem něho, zkurvysyn!

-

Pořád myslím na mapu a přehrávám si její obrázek ve snu. Zdá se mi, jak ji pomalu vytahuji z batohu a vkládám ji do své kapsy společně s kompasem. Pořád se dívám na hodinky. Jedna hodina!

Kdo to chodí kolem stanu? Zatraceně, já už nespím!

CO??!! Stejná myšlenka jako včera, stejná doba, stejná zima jako před patnácti lety. Tohle mě po dnešku už teda vůbec nerajcuje, ale proč ne? Co je to za debila? Možná, že pan Jack se konečně uráčil přijít! Nebo pan Rock? Katka vedle těžce oddychuje z tvrdého spánku a Terry ve spacáku za ní. Doufám, že mají sladké sny, ha! Měl bych se jít podívat ven, abych z té tmy vytáhl odpověď. Rychle odepínám zip stanu a vybíhám ven, je tady tma jak v pytli a zima. Sakra, já tam nechal baterku.

Jdu dál.

„Halóóóó! Vylez!!!“

Žádná odpověď, to mi tak schází, aby si ze mě v jednu ráno dělal ještě jeden psychopat srandu. Mapa s kompasem, která se záhadně dostala do mých rukou, letí do tmy. Co teď?

„Ty pičusi! Vypadni odsud, nech nás! Rozumíš!“

Zastavil jsem.

Cítím hejno probuzených ptáků nad hlavou a pocit nebojácnosti, který mi propuká v žilách.

„Halóóóó! Ty zasraný doktore!!! Jsi to ty?!“

 Ticho, takové ticho bylo v Hirošimě po výbuchu atomové bomby. Tohle ticho zazní, když utichne dětský výkřik. Tohle ticho, nepatří do lesa! Někde se stala chyba, velká chyba. Tohle se nemělo stát. Srdeční puls se najednou zastavil. Tma okolo se zdála být vzdálená, jako bych tady ani nebyl. Mráz mi projel páteří a já se otočil. Stan byl pryč!

„Ne“ vydechl jsem.

Mysl si stále neuvědomovala, co se stalo. Tělo jakoby upadlo do křeče, bylo to všude! Zápach smrti, nahoře i dole, všude byl nehybný mráz - tma - a ticho. Tamto ticho! Nic nevidím, jen vnímám. Najednou zjišťuji, že mám oči zavřené. Ač je tma, oči mám zavřené. Nedokážu je otevřít. Ten pocit děsu je ve mně a nechce ven. Nos něco cítí, uši slyší bolest, kůže mi ztuhla.

Mé rty se hnuly:„Chci se vrátit.“

Nastalo ticho a já bez rozmyslu promluvil:„Není cesta zpátky.“ Nechápu, proč to říkám. Zbláznil jsem se.

„Tony. Tony!“ Co mě to Panebože volá?

„Tony! Jsi to ty? Nevidím tě!“ Tohle je přece ženský hlas, Katka! Křeče znenadání ustoupily a já se rozběhl za hlasem. Asi po pěti skocích jsem padl zoufale do stanu.

„Co to děláš?“ slyšet její hlas, bylo po dlouhé době tak sladké, že jsem na ni jen zíral a usmíval se jako štěně. Její pohled mě automaticky uklidil, něco se mezi námi teď změnilo. Hleděl jsem na ni a ona na mě, něco ji muselo proletět hlavou, protože v okamžiku změnila výraz.

„Kde jste? Měla jsem strach, že jste mě tady nechali. Zatraceně, tohle mi už nedělejte!“ vyhrkla ze sebe.

„Kde jste? Kde je Terry?“

„Myslela sem, že jste spolu!“

Tohle byla poslední kapka, složil jsem se na zem a pohlcen tmou se snažil utéci zpátky. Moc reality - moc škodí.

 . . .